Máte rádi pohádky? Pokud ano, tak vás dnešním příspěvkem určitě potěšíme. Připravili jsme pro vás totiž jednu netradiční, kterou pro svého syna Vojtíška napsala jeho maminka Vlasta. Příjemné čtení.
Tento příběh se stal v době, kdy na Zemi žila jen zvířátka a velmi málo lidí. Tehdy se lidé od sebe hodně odlišovali, protože žili jen v malých skupinkách a málokdy se potkávali. V jedné takové skupince žili dva mladí lidé a toužebně si přáli děťátko. Když nadešla správná chvíle a byli vybráni pro jednoho chlapečka, seslala Příroda k Mamince do bříška Ducha Tvoření. Duch Tvoření povolal dušičku chlapce ze země Nad Obláčky a učil ho vše, co potřebuje človíček v bříšku znát. Úkolem Ducha Tvoření je také dohlédnout, aby se zárodek v matčině lůně zdárně vyvíjel. Když dostane na starost Duch Tvoření nějakého človíčka, vytváří ho od úplného počátku. Při tvoření má také malé pomocníčky. Někteří dávají do oušek dar slyšení, jiní očím schopnost vidět tvary a barvy, další vdechují do srdce lásku a pochopení. Když se tohle všechno děje, maminka ještě ani neví, že čeká miminko.
Vojtíšek se sestřičkouTenhle človíček byl ale mnohem zvídavější než ostatní dušičky v zemi Nad Obláčky a Duch Tvoření byl známý jako packal a matla. Místo aby človíčka usměrnil, lítal s ním po světě a odpovídal mu na všetečné otázky. V jednu chvíli byli u protinožců a žertovali s klokany, za chvíli se smáli lidem v Asii, že jsou žlutí nebo že jedí rukama.
A tak se stalo, že Duch Tvoření promeškal chvíli, kdy měl vymodelovat chlapečkovi pusinku. Místo toho se posmíval i s človíčkem rypoušům, kteří se hašteřili na pláži. Když se vrátil ke své práci v lůně, zjistil, že má človíček na pusince i v ní trhlinky a připomíná trošku ty rypouše na pobřeží. Ať se snažil Duch Tvoření jak chtěl, už se to nedalo napravit. Duch Tvoření začal vinit Přírodu, že mu pokazila jeho práci, protože nepočkala až se on vrátí a nechala Človíčka dál růst. V té době se totiž všichni Duchové Tvoření snažili, aby právě jimi tvoření lidé byli krásní a dokonalí. Navzájem se popichovali, co který pokazil a chvástavě se pyšnili, když se jim podařilo přiblížit se k ideálu.
Příroda to celé sledovala se zármutkem. Všimla si, že i lidé se začínají chovat jako pyšní Duchové Tvoření a je čím dál víc bytostí smutných a nešťastných z posměchu a odmítání svých druhů. Jejím cílem nebylo, aby po Zemi chodily jen dokonalé bytosti, ať již lidské nebo zvířecí, ale naopak, aby byl každý něčím jedinečný. Právě ve chvíli, kdy Duch Tvoření spílal Přírodě, náhle se před ním a človíčkem zjevila. Rozhodla, že Človíček již zůstane s takovým obličejem, jaký má a Duch Tvoření dostal jako první ze všech své vlastní jméno – Trhlinka - a za trest nikdy nedokáže vytvořit krásná ústa a všechny děti, které bude tvořit, budou mít v obličeji trhlinku.
Pár dní nato se budoucí mamince zdál zvláštní sen. Viděla v něm sebe, jak chová miminko a slyšela hlas: „Brzy se již dočkáš a narodí se ti dítě. Protože jsi silná a jsi schopna velké nesobecké lásky, dostaneš syna výjimečného vzhledu. Ničeho se neboj a pamatuj si tento sen." Druhý den ráno vyprávěla žena sen svému muži. Oba se radovali a začali se těšit na svého syna.
Mamince rostlo bříško a blížil se den, kdy se malý chlapeček měl narodit. Během náročné cesty na svět ho v lůně navštívila naposledy Příroda a dala mu polibek zapomnění. Proto si po narození nic z doby v maminčině bříšku nepamatoval.
Když se z chatrče mladých rodičů ozvalo slabé zaplakání, seběhli se všichni vesničané, aby uvítali nového člena. Všichni se při pohledu na malý uzlíček odvrátili, ale zároveň je to přitahovalo, dívat se na něho a zkoumat, co to má s obličejem. Někteří dokonce radili, aby rodiče dítě nechali napospas v lese. Maminka i tatínek ale svého synáčka bránili. Pro ně byl ten nejhezčí na světě. Po chvíli dohadování přišel k chatrči šaman. Pohlédl na chlapce. Všichni čekali, co udělá, protože on měl hlavní slovo a tím se všichni řídili. Šaman chvíli hleděl na človíčka a pak poklekl. Do hlíny před chatrčí namaloval lotosový květ. Všichni s údivem ustoupili. Byli překvapení, jelikož lotosový květ je symbol dokonalosti a úplnosti. Šaman zvedl oči a pronesl: “Tohoto chlapce na svět provází mnoho laskavých a moudrých nebeských andělů.“ Pak se otočil na tatínka a řekl mu, že zítra se vrátí, aby slavnostně ohlásil jméno jejich syna.
Bylo zvykem, že otec strávil po návštěvě šamana noc v lese. Během meditace dostal vnuknutí pro jméno svého dítěte. Otec se rozloučil se svou ženou a synem a ponechal je v péči své matky a sestry. Když vešel do lesa, cítil se být přitahován na jedno místo. Ať se snažil sebevíc, nemohl odtrhnout zrak od krásného zákoutí. Přestože les dobře znal, nemohl si vybavit, že by byl někdy na tomto místě. Unavený si sedl do měkké trávy a při meditaci usnul neobvykle hlubokým spánkem. Zdál se mu velmi zvláštní sen a když se probudil, slyšel jediné slovo: „Útěcha“. Po procitnutí otec vstal a rozhlédl se. Uviděl, že za keřem, u kterého spal, je malé jezírko, celé pokryté kvetoucími lotosy. Kolem jezírka kvetly modré květiny, jejichž odstín a tvar připomínal malé modré plamínky. Chvíli se díval na tu krásu, aby si ji uchoval v paměti a pak se vydal zpět domů.
Doma se přivítal se ženou a právě v okamžiku, kdy bral do ruky svého syna, přišel šaman zeptat se, jaké jméno má jejich dítě. Mladý muž mu vyprávěl, co se mu přihodilo při meditaci v lese a že slyšel jediné slovo, Útěcha. Šaman pozvedl dítě vysoko nad hlavu a prohlásil jej za Karuna, což znamená nekonečný soucit. Česky bychom mu mohli říkat Vojtíšek.
Ze začátku neměl Karuna lehký život. Docela dlouho trvalo, než se naučil najíst a srozumitelně mluvit. Některé děti se mu smály nebo si s ním nechtěly hrát. Ale jak Karuna rostl, překvapoval všechny svojí mírností a láskou ke všem. Nikomu nedal najevo ublížení ani zlost a kdokoli za ním přišel pro pomoc nebo radu, nebyl odmítnut. Všem byl rádcem, pomocníkem a útěchou ve chvílích nouze nebo smutku. A tak se stalo, že byli všichni nadšení, když se stal šamanovým učedníkem a nástupcem a ještě dlouho všichni z rodu i širokého okolí na Karunu – Útěchu s láskou a obdivem vzpomínali.
Autorka: Vlasta Malá
