Dcera na mě od mala hodně lpí, do dvou let se na ni nesměl cizí člověk ani podívat, to si za mě zalezla a neukazovala se asi se styděla. Stydlivost jí tak nějak vydržela, sice ne v takové míře, ale je prostě tichá a neprůbojná, ale v kolektivu dětí zase velmi oblíbená, což mi přijde zase jako paradox. Nyní je dceři 8 let, bojí se tmy a většinou večer začne plakat, že se bojí. Prý má strach z toho že roste a je starší a starší. Že prý roste hrozně rychle a že za chvíli bude dospělá a já budu stará a mrtvá a už se nikdy neuvidíme. Prý před spaním vzpomíná na to co jsme spolu všechno prožili a přijde jí líto, že umřu. Nevím zda je to normální, nerada bych jí zatěžovala návštěvami psychologa, ale nejsem si jistá, jestli to už nepotřebuje odbornou pomoc, nebo je tato obava normální a odezní.

Moje dcerka, které je nyní 2,5 roku, tak se bojí chodit spát sama. Že tam jsou bubáci. Už to začalo loni, když se brzo stmívalo. Dále se bojí velkých hlučných vysavačů.

Já sama ani nevím z čeho jsem měla strach, vůbec mi to neutkvělo v paměti. Synkovi je 20 měsíců a nejvíc se bojí vrtačky, asi protože bydlíme v paneláku a když někdo vrtá, tak opravdu je to šílený rámus. Jinak to je nebojsa. Nebojí se ničeho ani tmy, ani cizích lidí, ani zvířátek, ani bubáku - to ještě neví co to znamená... Tak uvidíme dál, až začne mít víc rozumu...