Nedávno jste si na stránkách JáRodič mohli přečíst začátek životního příběhu holčičky Karličky. Její start do života nebyl úplně jednoduchý, protože se narodila s rozštěpem rtu, čelisti i patra. Společně se svou rodinou a přáteli ho ale zvládla na jedničku. V dnešním pokračování vám její maminka Hanka bude vyprávět mimo jiné o další operaci, kterou musela Kája podstoupit a o vzniku nemocniční herny, která je určena všem dětem, které musí čekat na kontrolu. Příjemné čtení.
Druhá operace patýrka Karličku čekala ve FNKV v Praze v deseti měsících. Už nebyla žádné miminečko, byla už pěkně živý tvoreček, závislý na domově, na své postýlce a na svých hračkách. Ale měla s sebou v nemocnici pro ni to nejdůležitější – mě, svoji mámu.
K operaci nás přijali den před výkonem. Karlička prodělala několik nezbytných vyšetření a byly jsem spolu ubytovány v pokoji společně s další maminkou a jejím rozštěpáčkem, který čekal na stejnou operaci. Večerní usínání v cizí postýlce bylo o mnoho delší než doma, ale protože při něm mohl „asistovat“ naposledy kamarád dudáček, podařilo se. Ráno dostala Karlička místo mlíčka nějaké uklidňující léky, takže ležela v mém náručí klidně a odevzdaně až do desáté hodiny dopolední, kdy ji na lehátku odvezli na sál. Operace trvala něco přes hodinu. Abych zaměstnala ruce, přestěhovala jsem naše věci do pokoje pro maminky bez dětiček, kde jsem měla trávit následující dny, kdy byla Kája na JIP a kde jsem také přespávala. Tento pokoj je součástí oddělení, takže jsem byla u maličké stále velmi blízko.
Karlička v nemocniciPoučená od jiných maminek rozštěpáčků, že maminky operační trápení snášejí mnohem hůř než děti, byla jsem optimistická. Maminky měly pravdu. Zatímco já jsem potlačovala slzy, když jsem svou holčičku hladila očima přes sklo JIPky, ona potřebovala vidět svou mámu klidnou a v pohodě. První den po operaci jsem se na ni jenom dívala zpovzdálí, potřebovala se vyspinkat, neplakala. Sestřičky mi vysvětlily, že moje přítomnost by ji rozrušovala, ale pokud některé dítě velmi pláče, maminku k němu pustí. Pak už jsem byla stále s ní a opouštěla ji jenom když usnula. Byla neuvěřitelně statečná. Pusinka ji musela moc bolet, ale snažila se usmívat, snažila se jíst i pít. Na JIP jsem s ní byla celý den a když se v noci probudila a plakala, sestřičky mě přišly vzbudit, abych si malou utišila. Po třech dnech byla Karlička propuštěna z JIPky na oddělení. Dostaly jsme samostatný pokoj, kde jsme byly stále spolu – ve dne v noci. Karlička si hrála, spinkala a jedla tak, jak byla zvyklá z domova. Mohla jsem jí dát vlastní oblečení, její deku, její oblíbené jídlo (a do sluchátek oblíbenou hudbu místo dudáčka) – prostě vše pro její pohodlí a snadnější uzdravování. Ráno se na ni vždy přišel podívat službu konající lékař, přes den jsme byly v péči sestřiček. Pečlivě jsem zapisovala vše, co Karlička snědla a vypila, aby bylo zřejmé, že zvládne přijímat potravu ústy a bude moci být propuštěna do domácí péče.
I tato hospitalizace trvala týden. Pro každou mámu je nejhorší vidět trápení a bolest svého dítěte. Stále jsem si opakovala, že pro její budoucí spokojený život je tento zákrok nezbytný a že klid a jistota musí vycházet v první řadě ze mě. A já jsem zase cítila klid, jistotu a profesionalitu ze zdravotnického personálu, který se o zdraví a pohodlí mé i Karličky staral příkladně.
Oba dva pobyty v nemocnici Karlička snášela velmi dobře. Zřejmě jako kompenzaci dostala k rozštěpu i bojovnost, trpělivost a nezdolný optimismus.Do nemocnice však musíme daleko častěji – na kontrolu do vinohradské nemocnice jezdíme jednou za dva až tři měsíce a kromě nás tam takto jezdí i desítky dalších rozštěpáčků. Řekla bych, že pro Karličku bylo dlouhé čekání na chodbě před ordinací mnohem více vyčerpávající, než pobyt na oddělení, kde mohla jíst, spát a hrát si tak, jak byla zvyklá. Udržet malé dítě trpělivě čekat je mnohdy daleko větší zátěž.
Tam se zrodil nápad zařídit v čekárně malou skromnou hernu. Karlička si vždycky přivezla nějaké hračky, které byly zpravidla hned rozpůjčovány ostatními dětmi a tak jsem zúročila zkušenosti a kontakty, které jsem získala při učitelské profesi a začala shánět peníze pod hlavičkou občanského sdružení Šťastný úsměv. Během jediného měsíce jsem od dobrých lidí získala bezmála 25 000 korun. Můj velký dík patří všem jednotlivcům a firmám, kteří svými financemi podpořili vznik herny v ambulanci rozštěpového centra FNKV a maminkám rozštěpáčků za hračky a vybavení.
Otevření této herničky a pocit, který jsem při tom zažívala, byl jedním z darů, které s sebou příchod rozštěpáčka Karličky mezi nás přinesl. Otevřela mi dveře k dalším lidem, bez kterých si dnes už neumím představit svůj život – „moje“ maminky na Šťastném úsměvu, lékaři a sestřičky rozštěpového centra FNKV v Praze – ale i další, kteří se zdravotnictvím přímo nesouvisejí a kterým patří můj veliký srdečný dík.
Dodnes se občas setkávám s necitelností, která pramení z neznalosti problematiky obličejových rozštěpů i z nedostatku empatie. Tu a tam slýchám a slýchala jsem to i ve těhotenství, jak je možné, že lékaři na rozštěp dcerky nepřišli včas, aby mohli jejímu narození zabránit. Že mé dítě bude chudák s jizvami, které budou stejně vidět a my jsme chudáci rodiče. Prací pro Šťastný úsměv jsem získala velkou vnitřní sílu těmto výrokům odolávat a mým přáním a posláním je, předávat ji dál.
Autor: Hana Broulíková
Jedna malá slečna, která se jmenuje Karlička, inspirovala redakci JáRodič k přípravě speciálu s názvem Děti s rozštěpem nebo-li rozštěpáčci....
