ahoj holky cekam prvni a posledni miminko, chtela jsem se zeptat pokud je mozna bejt vedoma u operace a jak dloiho nemzu chodit? dekuji vam za odpoved jo a jeste jestli vam daji maly deti hned po operaci

Zažila jsem porod, který byl zcela plánovaný o císařským řezem. S politováním musím konstatovat, že kdyby informace v článku uveden byly také uváděny v praxi, bylo by to fajn, ale bohužel tomu tak plně není. Před porodem jsem měsíc ležela na oddělení rizikového těhotenství. V den nástupu na oddělení jsem dostala složku papírů, které jsem "musela" podepsat. Vlastně všechny maminky bez rozdílu stádia těhotenství - a to proto, by bylo vše nachystáno pro případ, kdyby se muselo rychle řešit situaci. V podstatě jsem podepsala, že souhlasím e všemi variantami porodu a dost možná jsem i podepsala, že jsem se všemi variantami byla seznámena lékařem (což jsem tedy nebyla). Prč o tom všem píšu. Den před plánovaným porodem se ke mně na návštěvu objednal anestezioložka, která přišla, podala mi ruku, představila se mi a vysvětlila mi, co pro mne po celou dobu operace bude dělat ona. V tomto směru to byla pro mne velice pozitivní zkušenost. Nebýt na sále tato lékařka, tak jsem se sebrala a utekla. Neboť o porodu se se mnou nikdo nebavil - aby si někdo dovolil říct, paní ... tato varianta je pro Vás nejlepší, protože .... a třeba kdyby to aspoň někdo doplnil větou, zdali se na něco nechci zeptat, resp. kdyby si aspoň pánové operatéři na sále dali tu práci a řekli "Dobrý den, jmenuji se ... a budu vést porod Vašeho dítěte." Ne, prostě k tomuto nedošlo a kdybych se už dlouho před porodem nemodlila a nevnucoval si myšlenku, že jim věřím - vážně bych utekla.... Jediné co mi slíbili, bylo to, že mi na JIP přivezou syna na přiložení. Nic takového se nestalo. Když jsem se po více jak 24 hodinách přesunula na normální pokoj šestinedělí, ani jsem nevěděla, kde je mé miminko. Prostě oddělení šestinedělí a dětské JIP spolu přeci nekomunikuje... nebýt manžela, který dorazil, tak bych si to snad musela vygúglovat někde od uklizečky (?)... Na dětské JIP mne přivítala sestra slovy, že nemám nárok na informace o zdravotním stavu svého dítěte (?). Dodnes několik postupů velmi nechápu. S odstupem času už začínám svůj mozek plně soustředit na myšlenku, kterou mi tak nějak "bezcitně" vnucoval můj muž - a to, že mám být ráda, že jsme já i mimi v pořádku a ať ostatní neřeším. Psychika se v našem zdravotním systému prostě asi neřeší, je to zcela nepotřebná složka lidského já. Pokouším se si vysvětlit, zdali jsem někde neudělala chybu i já... koho a v jakém okamžiku jsem se měla ptát? Břicho mne po operaci bolelo ještě půl roku, pak se začalo vše uklidňovat (nutno podotknout měla jsem do té doby pocit, že mám posunutý práh bolesti, ale prví dny po operaci jsem byla jak tělo bez duše). Z výše uvedeného bych pouze chtěla říct, že chápu, když se zdravá a odhodlaná žena rozhodne rodit doma. Nese to s sebou samozřejmě rizika, ale ačkoli nikdy porod doma neprožiju, co jsem měl možnost diskutovat s ženami, které porod doma absolvovaly, jejich psychika po porodu byla zcela nesrovnatelná s tím, co jsem prožívala já. I když se díky anonymním operatérům bez jediné kontrakce ze mne stala matka. Já tomu mému "porodu" říkám, že mi "dítě bylo sebráno"... Přeji závěrem všem, aby jakkoli provedený porod v celé rodině zanechal co nejpozitivnější vzpomínky a hlavně, aby jste byli všichni zdraví!