porodnice Kolín
Dne 26. 6. 2015 jsem v kolínské nemocnici přivedla na svět naše první děti, dvojčátka. Pro mě i pro mého manžela to byla mimořádná životní událost, asi jako pro každé novopečené rodiče. Tento velmi významný okamžik nám ale bohužel velmi pokazilo chování lékařského personálu, což nás nikdy nepřestane mrzet. Nechceme podávat stížnost, ale rádi bychom vás informovali o tom, jak jsme celou řadu nedostatků vnímali a jak se nás tyto nedostatky dotýkaly.
Původně jsem si pro porod našich dvojčátek vybrala porodnici v Nymburce, jelikož jsem s oddělením gynekologie měla z loňského roku 2014, kdy jsem zde byla krátce hospitalizovaná a docházela tam na kontroly, ty nejlepší zkušenosti. Pracovníkům zde nechybí empatie, citlivost, lékaři jsou velice pečliví a převážně velmi komunikativní. Vždy mi bylo vše řádně vysvětleno, abych věděla, co se bude dít a proč. Když mi bylo v Nymburce nějaké vyšetření nepříjemné nebo mě něco bolelo, sestřička neváhala použít dotyku, milého slova, aby mě povzbudila a přivedla na jiné myšlenky.
Ve 34 týdnu těhotenství jsem musela být v nemocnici Nymburk hospitalizovaná, jelikož jsem se začala otvírat a jedno z miminek bylo sestouplé v pánvi. Lékaři mi stihly aplikovat čtyři kortikoidové injekce na dozrání plic miminek, než mě třetí den hospitalizace začalo tvrdnout břicho. Po vyšetření paní doktorkou byl nutný okamžitý převoz do porodnice, kde mají inkubátory pro nedonošená miminka, jelikož jsem se otvírala na čtyři prsty a paní doktorka mi vysvětlila, že mohu začít rodit kdykoli a bylo by lepší být v zařízení, které pojme mě i děti, abychom nebyly odloučeni. Obvolala proto nemocnice a místo bylo v Kolíně. Ještě jsem stihla instruovat manžela, ať za mnou rychle přijede, že se porod asi blíží. Když jsem v Nymburce odcházela do přivolané sanitky, sestřička i paní doktorka mě vyprovodily s mnoha vřelými slovy podpory. Sanitka se zapnutou houkačkou mě dovezla do Kolína. A zde můj šťastný příběh končí.
V Kolíně mě přijímala nějaká mladá doktora a sestra - dvě chladné tváře, které se nepředstavily (na rozdíl od Nymburka se mi personál v Kolíně, až na výjimky, vlastně nikdy nepředstavoval). Doktorka nebyla nepříjemná, ale ani milá. Stejně jako sestra. Vyšetřila mě a konstatovala, že pro císařský řez, o který jsem na doporučení nymburských doktorů žádala, není důvod. V ten moment jsem se začala, jako prvorodička bez zkušeností, opravdu hodně bát o naše miminka. Bála jsem se, že by se při porodu mohla přidusit. K tomu jsem věděla, že se narodí předčasně, jako nedonošená. Po celou dobu těhotenství mi bylo lékaři vysvětlováno, že se dvojčata, navíc u prvorodiček, dnes většinou rodí sekcí, a to pro ně z bezpečnostních důvodů.
Snažila jsem se lékařce vysvětlit, že jim určitě zavolá můj gynekolog nebo pan primář z Nymburka, kde jsem měla původně rodit, jelikož dlouhodobě sledovali můj zdravotní stav a vývoj miminek. Paní doktorka mi ale řekla, že jim klidně může kdokoli zavolat, že si to moc rádi poslechnou. V jejím hlase byl ale znát výsměšný tón. Pak zavolala starší lékařku, která mě opět vyšetřila a řekla, že jedno z miminek je v břiše položeno příčně, a že porod bude muset být veden sekcí a to okamžitě. Proč musel být porod proveden okamžitě, jsem se nedozvěděla, nikdo mi to nevysvětlil. Jen jsem pochopila, že čekat prostě nelze. Poté jsem se zvedla, abych podle jejich pokynů přešla do další místnosti. Sestra mi se štítivým úšklebkem podala moje kalhotky, a když jsem se ptala, kde mám župan, tak mi odsekla, že v šatně. Na to jsem jí odvětila, že jsem jí neviděla, kam ho dává a že v něm mám mobil a musím volat manželovi.
Pak jsem přešla do jiné místnosti, kde byla další nepříjemná sestra, která mě zavedla cévku, oholila, napíchla a při tom vedla mnoho nepříjemných řečí, jelikož jsem jí asi popudila tím, když jsem jí prosila, jestli by při tom mohla být pomalejší a alespoň trochu citlivější. Pochopila jsem, že tohle bude jedna velká bezmoc. Manžel už v tu chvíli naštěstí vcházel dovnitř. Ještě jsem lékaře prosil
