Na dnešní slavnostní den jsme nejen pro děti, ale také pro jejich rodiče připravili pohádku. Autorkou je Marcela Koštáková, která pochází ze severu Čech a právě odtud je i tento příběh. Možná si v souvislosti s touto částí České republiky vybavíte doly, průmysl, zničenou přírodu a špatné ovzduší, ale věřte, že tady najdete i příjemnější věci. A přesvědčit vás o tom mohou i krásné fotografie. A perlička na závěr - tato pohádka je poprvé publikována na stránkách JáRodič (knižně ani v časopisech dosud nevyšla). Příjemné čtení.
Bývaly doby, kdy lidé žili v úctě a míru se světem všech živých. Nemyslím tím jen s lidmi samými, ale s každým živým tvorem kolem nich. Se zvířaty, se stromy a s květinami. A také s bytostmi, které postupem doby zahnali do pohádek i pověstí, s draky, vodníky, vílami, elfy a mnohými dalšími. Jenže lidská duše má mnohá temná zákoutí a z nich se na svět dere závist, zloba a hlavně strach. Zbytečný strach, který svazuje, pouští jed do srdce, a to jen proto, že si lidé neumí něco rozumově vysvětlit, že neberou věci takové, jaké jsou a nechápou, že jsou přesně takové, jaké by měly být. Ze strachu z nepoznaného začali pomlouvat bytosti, kterým nerozuměli a přisuzovat jim zlé vlastnosti, které neměly. Stokrát vyřčená lež se stává pravdou. A lidé, s pocitem spravedlnosti, začali bytosti z jiného světa pronásledovat. Ty se logicky bránily a kruh se uzavřel. Nakonec se bytosti stáhly, uzavřely se do svého světa a lidé je zamkli do pohádek. Jen tu a tam se tyhle světy protnou.
V těch časech nebyl život lehký. Vše, co člověk dělal, konal s myšlenkou na přežití. Ztrátou světa bytostí skomírala i lidská fantazie, sny a touhy. Byla to doba těžká pro dospělé, a ještě těžší pro děti. Stálo před nimi mnoho nemocí, práce, starostí, příliš mnoho ze světa dospělých.
Autor: Marcela KošťákováVe vesničce pod Milešovkou, v rodině ševce, vyrůstala dívenka Anička. Nebyla o tolik jiná než ostatní děti, snad jen, že měla pro strach uděláno. Vždyť také byla nejstarší ze šesti dětí a na ní bylo, aby uměla rozptýlit strach svých mladších sourozenců ze tmy a zvuků, které uměly dětskou dušičku spolehlivě vylekat. V časech letních, kdy slunko pálilo, chodily se děti koupat do blízkého, zarostlého rybníka, na jehož jednom okraji stála skála z tmavého kamene. Tady uměly zapomenout, že na ně čeká plno povinností a práce, radovaly se, hrály si, smály se. Netušily, že je v tu chvíli někdo pozoruje. Za skálou se za stromky schovával malý dráček. Dílem osudu byl v této oblasti sám a jediný, bylo mu smutno a toužil po tom, aby si měl také s kým hrát. Místo toho chodil na tohle místo, díval se na to, jak si děti hrají a záviděl jim. Tolik by chtěl být jedním z nich. Snad tahle touha, snad nepozornost způsobily, že jednoho dne stál příliš blízko okraje skály, a mech, který na ní rostl, pod jeho drápy povolil. Dráček uklouzl a spadl do vody. Děti se vylekaly a s křikem utíkaly do vesnice. Až na Aničku. Zvědavost byla silnější než strach. Chtěla se jen podívat, jaké neopatrné zvíře to spadlo do vody. S úžasem zjistila, že je to drak. Vlastně dráček. A místo křiku se začala smát. Mokrý drak vypadá totiž tuze směšně a malý dráček ještě směšněji. Co na tom, že i tak byl o dvě hlavy větší než Anička. Tvářil se vyplašeně, z chmýří na hlavě a křídel mu kapala voda a bahno. Anička se přestala smát, vykročila vpřed a podala dráčkovi ruku. Ruku? Opravdu ho chytila za křídlo a pomohla mu na okraj rybníka, na pevnou zem. Dívali se zvědavě na sebe, jako každé mládě, když potká mládě jiného druhu, s prazvláštním pocitem bezpečí, instinktem, který velí, že mládě by jinému mláděti ublížit nemělo. Z dálky se ozvaly hlasy a Anička křikla:“Utíkej, schovej se!“ Dráček poslechl. „Počkej!“ Zastavil ho ještě její hlas. „Přijdeš sem zítra?“ Zatvářil se nejistě a provinile a schoval se do křoví. Anička doběhla tak tak na místo, kde se předtím s dětmi koupala, když ji obklopila skupinka dospělých. „Co se stalo?“ Ptal se vyděšeně její otec. „Co by se stalo? Ze skály spadla laň, chudinka, uklouzlo jí to!“ Lež zněla tak pravdivě, že o ní nikdo nepochyboval a všichni se spokojeně vydali zpět do vesnice.
Následující den pršelo. Anička se ale přesto vyplížila z domu ven, aby se vrátila na břeh rybníka. Pořád nemohla uvěřit tomu, že na vlastní oči viděla draka. To stvoření, které existovalo prý jen v pohádkách. Vůbec nevypadal tak, že by z něj měla mít strach, že by bez mrknutí oka pojídal princezny a prince i s brněním. Doufala, že se dráček vrátí. Na tolik věcí by se ho chtěla zeptat, ale bude jí rozumět? Jakým jazykem vlastně draci mluví? Čekala jen chvíli, když zapraskalo křoví a z něj vylezl dráček. Pořád se tvářil hodně vyděšeně, ale už z něj šel přece jen větší strach. Usmála se na něj a dráček se celý rozzářil. A tak vzniklo zvláštní přátelství mezi tvory, kteří spolu nemají zdánlivě nic společného. Ptáš se, jak je to možné? Ale na tom není nic divného. V dráčkovi je totiž kus dítěte, které touží po tom, aby nemuselo pouštět hrůzu a mohlo si bez skrývání hrát. A v dítěti je zase kousek duše dráčka, která chce ze stejných důvodů zlobit, pouštět hrůzu a plivat oheň.
Dráček a Anička se spolu toulali, hráli si, smáli se a měli pocit, že neexistují žádné smutky a trable. Jenže svět dospělých umí zničit každé nerovné přátelství. A tohle bylo zničeno tím nejbrutálnějším způsobem.
Anička čekala na svého kamaráda, když se z lesa vynořila skupina podivných lidí na koních. Netušila nic o tom, že do kraje vkročila válka. Cizí vojáci si jí všimli a rozhodli se, že ji unesou a prodají do otroctví. Anička volala o pomoc, ale byla příliš daleko, aby ji slyšel kdokoliv z lidí a příliš slabá, aby se mohla ubránit. Dráček vše viděl z křoví a věděl, že nemůže jinak, že své malé přítelkyni musí pomoci. Vyběhl ven ze svého úkrytu a zaútočil na vojáky. Ještě před tím stihl na Aničku zakřičet: “Utíkej a schovej se!“ Vojáci se nejdříve hodně vyděsili, koně se jim splašili a oni neměli daleko k tomu, aby prchali za nimi. Pak si ale všimli, že drak, který je napadl, je ve skutečnosti mládě, že není o moc větší než jejich koně a jich byla přece jen velká přesila. A tak se karty obrátily. Nebohý dráček dostal tolik ran a kopanců, že zůstal bezvládně ležet na zemi. Vojáci si najednou uvědomili, že tu někde může být schovaná dráčkova máma a že s tou by nebylo tak snadné pořízení. Aničku už tedy nehledali a raději se snažili najít své koně a co nejrychleji utéct. Trvalo dlouho než se Anička odvážila vylézt ze svého úkrytu za kamenem a přiblížit se ke svému kamarádovi. Jen se ho dotkla, věděla, že je pozdě. Dráček byl mrtvý. Začala plakat. A plakala a plakala a plakala. Tak zoufale a srdceryvně, že se jí podařilo probudit z denního spánku královnu místních kopců, Milešovku. Ta se dívala na tohle divadlo velice smutně, tolik by chtěla dívence, která uměla tolik plakat pro dráčka, pomoci. Přes svou velikost, ale neměla tu moc a sílu. A vzpomněla si na tu noc, kdy se stala vládkyní zdejších končin. Vzpomněla si na bytost, která vyřešila její tehdejší bolest. Chtěla ji zavolat, ale netušila ani v nejmenším, jak ji oslovit: “Paní!“ Dunělo v jejích útrobách : “Paní, prosím, volám tě!“
„Pročpak mě voláš?“ Z ničeho nic se ozvalo na jejím úpatí.
„Pomoz jí, zachraň dráčka!“
„Nemůžu zachránit to, co zničila lidská zloba!“
„Dokázala jsi tohle všechno kolem a neumíš zachránit život draka?“
Paní se dlouze zamyslela. „Můžu ho zachránit, ale ne tak, jak by sis ty přála. A už vůbec ne tak, jak by si přála ona!“
„Udělej něco, cokoliv!“
„Moc ses nepoučila, ale dobře. Potřebuji jednoho z tvých přátel!“
„Nerozumím!“
„Nelze jen brát a nedávat. Nechci jeho bytí, jen malou oběť!“
„Já to klidně udělám!“ Náhle se potichu ozvalo.
Milešovka se zahleděla na toho, kdo ta slova vyslovil a vzápětí se zastyděla. Boreč. Její malý, milý Boreč. Nemívala na něj vždycky čas, zanedbávala ho a on sám si neuměl urvat pozornost jako lítostivý Radobýl, nebo marnivá Lipská hora věčně se hádající s Kletečnou.
„Takhle to dál nejde!“ kývla paní k plačící dívce. „Je čas, aby každý tvor měl své území a své hranice a pokud je překročí, ponese si za to následky!“ Mávla rukou.
Anička najednou usnula a dráček se vznesl do vzduchu. Paní odkryla čepec Borče a vložila dráčka pod něj.
„Dýchá, ale nežije! To má svůj čas,“ vysvětlila Milešovce „Zde bude svět lidí a tam bude od teď svět bytostí,“ ukázala rukou k plošině Českého rudohoří.
Že nevíš, co je České rudohoří? To dnes už ví málokdo, protože lidé těm horám začali říkat Krušné. Pronikají do nich, žijí v nich a tyhle hory jim nedávají nic zadarmo. Jsou pro ně „krušné“, protože tam není jejich místo. Vše, co z nich získají, musí velmi, velmi draze zaplatit. Stejně jako každou neúctu k nim dříve či později zaplatí.
A tak svět Českého středohoří přišel o svět bytostí. Ne, že by tu a tam nezabloudily do těch končin. Nesmí být ale spatřeny.
A Anička? Lidé z vesnice jí našli, jak spí a v horečkách blouzní o dracích. Nikdo jí ale nevěřil a když se uzdravila, byla sama přesvědčena, že to, co se stalo, byl jen zlý sen. Ale i v téhle hlavičce, jako v mnohých jiných, vrtalo, proč kopec Boreč v zimě vypouští páru z útrob kopce. To moudrá paní Země připravila pro dráčka průduchy, aby se neudusil. Přesvědčeny o tom, že draci neexistují, ani ve snu by je nenapadlo, že tam spí malý dráček. A když Aničce nastal den její poslední, proměnila se v malého hnědého ptáčka s oranžovým bříškem, který dostal za úkol chránit dráčkův spánek.
A tak, když dnes v zimě na Boreč zabloudíš, můžeš, když v tobě bude dost pokory a víry, potkat tohoto ptáčka a budeš moci pozorovat, jak z děr v zemi vychází pára z dráčkových úst. Nenech se však přesvědčit vědeckými teoriemi a lidskou přízemností, potom ti bude tento svět uzavřen.
Aha, teď se jistě ptáš, jak pomoci dráčkovi, jak ho vysvobodit. Ale musím tě zklamat. Ty to udělat nemůžeš. Teprve až se najde malá holčička, která bude opravdově věřit v existenci hodných draků, až vleze do té největší škvíry v kopci a podá dráčkovi ruku, teprve pak bude vše, jak má být.
