Sexuální výchova do škol patří, děti totiž chrání

Sexuální výchova, respektive její zavedení do výuky, vyvolává již delší dobu značné emoce. Nejedná se ani tak o samotnou sexuální výchovu, která se na školách různou formou učí již delší dobu, ale spíše o příručku "Sexuální výchova – vybraná témata", kterou vydalo Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. V dnešním příspěvku jsme oslovili příznivce výše uvedené příručky, Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu a požádali je vysvětlení jejich postoje a zodpovězení několika otázek.

Na začátek rozhovoru s příznivci sexuální výchovy na školách, respektive příručky "Sexuální výchova - vybraná témata", kterou vydalo MŠMT bychom rádi zdůraznili, že redakce JáRodič.cz nechce zaujímat žádný postoj k výše uvedené problematice. Stejný prostor pro vyjádření svých postojů a názorů včera poskytla druhé straně. Domnívá se totiž, že čtenáři si svůj názor vytvoří sami, bez ohledu na postoj redakce.

A ještě krátká poznámka předtím, než dáme slovo Mgr. Zuzaně Prouzové, výkonné ředitelce SPRSV: Některé otázky jsou možná trochu "na tělo" a mohou vyvolávat dojem, že redakce zastává opačný postoj než dotazovaný. Jak již bylo zmíněno výše, činíme tak pouze proto, abychom se dozvěděli co nejvíce informací a zprostředkovali je svým čtenářům.

A nyní již slíbený rozhovor.

Představte nám, prosím, Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu.

Jsme občanské sdružení, jehož členem se může stát kdokoli, kdo souhlasí se stanovami a je starší patnácti let. Naším hlavním cílem je podpora výchovy k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví, výchovy k partnerským vztahům a k plánování rodiny i k rodinnému životu. V této oblasti pomáháme při přípravě pedagogů, psychologů, lékařů, nelékařských zdravotnických pracovníků, sociálních pracovníků a dalších odborníků i široké veřejnosti včetně studentů. Pro ně pořádáme semináře, kongresy i konference, poskytujeme jim různé typy informací a materiálů. Naši odborníci zároveň poskytují rozsáhlé internetové poradenství nejen pedagogům a dalším specialistům, ale i mládeži a široké veřejnosti. Hodně pracujeme přímo s mladými lidmi, při společnosti funguje neformální klub vrstevnických vzdělavatelů Netopeer. Tito mladí lidé besedují se svými vrstevníky o problematice HIV/AIDS, antikoncepce, partnerských vztahů a dalších věcí. Více se lze dozvědět na www.planovanirodiny.cz, kde je i internetová poradna.

Proč si myslíte, že je sexuální výchova na školách tak důležitá? Vždyť v mnoha státech Evropy se nic takového nevyučuje?

Myslím, že nemáte pravdu, sexuální výchova probíhá i v zemích, kde je mnohem více věřících lidí než u nás a má pevnou koncepci. Hned na začátku bych ráda vyvrátila asi největší mýtus, který vznikl v souvislosti s příručkou - nikdo nechtěl zavádět a nezaváděl předmět sexuální výchova, ta musí prolínat a prolíná více předměty. A proč je důležitá? Podívejte se například na vzrůstající počet infikovaných virem HIV - ale to je jen jeden z mnoha důvodů.

Domníváte se, že příručka Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je opravdu vhodným materiálem, respektive doporučením pro výuku na školách?

Ano. V příručce je výběr některých témat, se kterými se učitel ve škole běžně setkává. Doporučení a příručka jsou dva materiály, doporučuji je k přečtení oba a pak teprve k posuzování. Z lidí, se kterými jsem se setkala a kritizovali, oba materiály málokdo četl.

A co tolik odsuzovaná hra Kompot? Není to příliš „silná káva“? Zcela otevřeně, chtěla byste odpovídat před celou třídu na otázku, zda onanujete?

To je přesný příklad toho, že si někdo nepřečte něco pořádně. Abych pravdu řekla, patřila jsem u Kompotu k lidem, kteří špatně četli, i já. Pak jsem si ale hru přečetla pořádně a navíc vyhrabala deset let starou kazetu „Dospívání a menstruace“, která leží ve videotékách každé základní školy. Na této kazetě děti hru hrají a před deseti lety nikoho nepobouřila. Nejdříve k té četbě - dovolím si ocitovat pár vět z příručky: „Pro dosahování výše uvedených cílů stanovte s žáky pravidla, která budou všichni dodržovat.

Patří sem např.:

- otevřenost

- diskrétnost

- právo na vlastní názor

- tolerance

- právo říct ne

- pohoda....

Jedna z osvědčených her se jmenuje Kompot. Učitel před zahájením hry žáky vyzve, aby si každý promyslel výrok, o kterém si myslí, že se ostatních týká např. tím, že se vztahuje k dospívání. Hra spočívá v tom, že si účastníci sedící na židlích v kruhu vymění místa, pokud je osloví výrok toho, kdo židli nemá, stojí uprostřed kruhu a snaží se uvolněné místo získat. Mezi nejčastěji se opakující výroky patří např.:

- Vymění si místa všichni ti, kteří se už někdy zamilovali.....“ konec citátu.

Takže nikdo nic (mimo výzvy) neříká, věty formulují samy děti a navíc mají stanovené pravidlo, že kdokoli na cokoli nemusí reagovat. Kdybyste ji četli ve výše uvedené podobě, nikoho by nezarazila – jen proto, že Dr. Petrnoušek uvedl výčet vět, které se často z úst dětí objevují, nastal poplach. Když pak vidíte hru hrát (ukázka právě z té staré kazety je např. ve druhé polovině pořadu Pod lavicí, který bohužel běžel hodně pozdě v noci, ale je v něm i rozhovor s Dr. Petrnouškem - lze vidět na stránkách České televize), dojde vám, že to je tak rychlý šrumec, že se opravdu jedná jen o rozehřívačku (hru pro navození atmosféry), kde každý hledá rychle volnou židli a nestačí sledovat, na co kdo reaguje nebo ne. Hru určitě nebude hrát s dětmi pedagog, který si myslí, že ji nezvládne nebo kterému se nelíbí. Ten zvolí jinou metodu. Autor kapitoly Didaktické náměty navíc učí sexuální výchovu jako kurz se souhlasem žáků i rodičů, jedná se o pedagoga opravdu zkušeného.

Je jisté, že při výuce jakéhokoliv předmětu hraje nejdůležitější roli učitel. Jak ale zajistit či dosáhnout toho, aby byla výuka skutečně kvalitní? Špatný učitel může z výuky udělat naprosto děsné a nepříjemné hodiny, které by třeba mohly ovlivnit postoj žáků k dané problematice do budoucna.

Máte pravdu. Ten Váš výrok je obecně platný a správně píšete, že se týká každého předmětu. Špatný učitel tělocviku může dovést dítě k mentální anorexii, špatný učitel občanské nauky nebo dějepisu k rasismu, špatný učitel protidrogové prevence k drogám. Moje zkušenost je spíš ta, že když si učitel na některé téma sexuální výchovy netroufne, tak ho vynechá. Naopak jsem se setkala s tím, že fyzikář v dobré víře pouštěl v suplované hodině zcela nevhodně dětem kazetu o potratech, která se objevila ve školní videotéce proto, že ji na školy poslala jedna nábožensky zaměřená organizace - shodou okolností je tato organizace také proti sexuální výchově. Ale co jiného, než špatná metoda sexuální výchovy je taková kazeta? I proto je třeba, aby si školy vytvořily koncepci sexuální výchovy – kdo kdy a v jakém předmětu která témata vyučuje. Mnoho škol jasnou představu dávno má, jednotlivá témata jsou rozpracována ve vzdělávacích programech.

A nyní z pohledu rodičů: Pro některé z nich může být sexuální výchova dětí z různých důvodů nepřijatelná. Jak takový problém řešit? Zastáváte názor, že by rodiče měli dopředu odsouhlasit rozsah a formu výuky předmětu sexuální výchova? Popřípadě měli by mít možnost své dítě z těchto hodin trvale omluvit?

Rodiče svému dítěti vybírají školu s tím, že by měli znát její školní vzdělávací programy, které se mohou velmi lišit.

Já osobně, a myslím, že to tak probíhá na většině škol, vždy při tématech, která se mohou někoho jakýmkoli způsobem dotknout, dávám dítěti možnost odejít z hodiny. Na ZŠ je nutné, aby takové dítě bylo pod dozorem, ale to se dá zařídit. Upřímně řečeno se mi nic podobného při tématech týkajících se sexuality za 20 let praxe na ZŠ i SŠ nestalo, snad na SŠ některé studentky nechtěly vidět film o porodu, tak ho neviděly. Na ZŠ spíše moji žáci využili možnosti odejít při tématech spojených s první pomocí, konkrétně zástava krvácení apod. Podobně lze postupovat při požadavku rodiče, který již pokládám za sporný, ale je nutno mu vyhovět. Vždy přemýšlím, když někde dojde k situaci, že si dítě přeje se s problematikou seznámit a rodič to odmítá, zda se v rodině nebo okolí neděje něco divného. Je-li proti víře rodiny antikoncepce, tak přece informace, že antikoncepce existuje, dítě nijak nemůže poškodit. Rodiče mu vysvětlí, že jejich víra připouští pouze sexuální zdrženlivost (dobrý učitel to vysvětluje samozřejmě také) a vše je v pořádku. Ale stejně bych tomuto rodiči vyhověla a dítě omluvila (opět – s žádným jsem se nikdy nesetkala). A trvalé osvobození? To je v praxi nerealizovatelné – dítě nebude na hodině přírodopisu, kde se probírá anatomie pohlavních orgánů? Na hodině občanské nauky, kde se probírá třeba Zákon o rodině nebo na hodině výchovy ke zdraví, kde se probírají způsoby přenosu HIV? A na hodině tělocviku, kde učitelka vysvětluje, kdy je možné se omluvit? Někteří lidé si stále myslí, že sexuální výchova je výuka sexu. Ale dopravní výchova také není výuka dopravy a nikdo se nad tím nepozastavuje. Termín zahrnuje prevenci sexuálního rizikového chování, výchovu k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví, partnerské vztahy, osobní bezpečí, tzv. rodinnou výchovu a mnoho dalších témat.

A ještě z pohledu žáka: některé děti jsou stydlivé, uzavřené… Pro ně může být sexuální výchova téměř traumatizující zážitek. Co s tím?

Sexuální výchova má začínat v rodině od útlého věku – pravdivé odpovědi na otázky jak přišlo dítě na svět, správná hygiena. Na to má navázat škola, informace vhodně doplnit či tam, kde rodina není funkční informace poskytnout. Na prvním stupni se jedná např. o anatomii, osobní bezpečí (pokud bych teď použila termín bezpečné sexuální chování, který je přesnější, tak se mnoho čtenářů opět vyděsí – ale dítě by mělo přiměřenou formou vědět, jak mu mohou sexuální agresoři ublížit, že jeho tělo patří jemu a jsou místa, na která mu nesmí sahat nikdo, a mnoho dalších věcí, později informace o změnách v pubertě. Pak se dítě stydět nebude. Navíc lze zorganizovat první hodiny, kdy začínáme mluvit o intimních tématech, odděleně pro hochy a dívky. Musí ale dostat stejné informace. Já osobně se ale setkávám se studem jindy, ne v hodinách. Například, když má dívka strach z HIV, protože měla nechráněný sexuální styk, tak na otázku, proč se nechránili kondomem, často dopovídá: „Styděla jsem se s ním o tom mluvit.“ nebo „Bála jsem se, že mne nechá“. V obojím ji mohla sexuální výchova naučit s partnerem komunikovat nebo říci ne. To se bohužel často týká i dětí, vystavených zneužívání – často se stydí to někomu říci.

Nebylo by lepší, kdyby sexuální výchova byla třeba jen volitelný předmět? Či jen součást například biologie?

To jsem myslím dostatečně vysvětlila – nikdo neplánuje předmět, pouze vyšla příručka a doporučení pro učitele, stejně, jako existují materiály pro protidrogovou prevenci, dopravní výchovu, ekologickou výchovu a další.

Na závěr, prostor pro vás: Zkuste mě přesvědčit jako rodiče či širokou veřejnost, že sexuální výchova do školy opravdu patří a že je pro mé dítě potřebná, respektive, že ho chrání.

To je jednoduché. Domluvte se s přáteli a vystavte dítě z prvního stupně pod důkladným dozorem následující zkoušce. Pošlete za ním známého (dítě ho nezná) s věrohodným sdělením. Například:“Posílá mne maminka, že Tě mám hned přivézt, zapomněla Ti říct, že jsi objednaný k lékaři.“ Nebo: „Praskla vám voda, mám Tě zavézt domů, maminka tam už je“. Podle průzkumů 90% dětí do auta s úplně cizím člověkem nastoupí. Nebo později – opravdu jste si jistá, že dokážete své dítě přesvědčit, aby nemělo sex, nebo ho naučit včas zacházet s kondomem? Samozřejmě hry na téma osobní bezpečí můžete hrát s dítětem i doma, poučit ho možná dokážete také, ale ve škole se dítě seznámí i s jinými názory a možnostmi lidí, mezi kterými žije. To se týká celé sexuální výchovy – teprve to, že známe více možností nám dává svobodu volby.

Děkujeme za rozhovor.

Příloha:

Příručka MŠMT "Sexuální výchova - vybraná témata" (formát PDF)