O rozvodu manželství a následné úpravě vztahů mezi rodiči a dětmi jsme na našich webových stránkách již několikrát psali. V České republice děti zpravidla zůstávají v péči matek a s otcem tráví čas dle dohody. V poslední době se také často mluví o střídavé péči, kdy se na výchově podílí oba rodiče rovnoměrně. Nedávno jste si na toto téma mohli na stránkách JáRodič.cz přečíst rozhovor s jejím propagátorem. V dnešním příspěvku pro vás máme pohled z druhé strany. O své názory a zkušenosti se s vámi podělí zástupci redakce JedenDomov. Příjemné čtení.
Můžete se nám, prosím, představit? Teď samozřejmě nemyslím vaše jména (důvod jejich nezveřejňování je uveden na vašich stránkách, a tak jen pro čtenáře vysvětlím: někteří spolupracovníci nemají ještě vyřešené porozvodové spory a obávají se, aby se jim někteří lidé za stránky JedenDomov.cz nechtěli mstít přes děti), ale spíše důvod, proč jste založili vaše webové stránky, co je jejich cílem a podobně.
Ano, bohužel máme obavy o bezpečnost našich dětí, protože někteří lidé propagující střídavou péči a otcovská práva obecně, vystupují agresivně. Jsme skupinou lidí, tedy mužů i žen, kterým není jedno, jaké dětství mají naše děti a jaká bude další generace lidí. V poslední době se hodně mluví o střídavé péči. Zvláště internet je zaplavován dalšími a dalšími stránkami spravovanými několika málo jednotlivci snažícími se takto budit zdání masové podpory, které mají za úkol prosazovat střídavou péči jako jediné správné uspořádání po rozchodu rodičů, a to někdy dost agresivním způsobem. Dali jsme si proto za cíl vyvažovat tyto jednostranné názory a ukázat pohled i z druhé strany a upozorňovat i na možné nevýhody a negativní důsledky střídavé péče. Jsme pravděpodobně první v této oblasti, do této doby se speciálně tomuto tématu nikdo cíleně nevěnoval.
Ještě chci připomenout, že úplně anonymní nejsme, máme svého veřejného zástupce, kterým je pan Pavel Pešan z Prahy.
Ve vašem desateru je mj. uvedeno, že nejste proti střídavé péči, jen jste proti jejímu direktivnímu nařizování. Co si o ní tedy vlastně myslíte? V čem spatřujete její význam? Pro koho je vhodná?
Pokud je střídavá péče jen pokračováním předrozchodové situace, je to to nejlepší řešení. Pokud se rodiče po rozchodu na střídavé péči mezi sebou dohodnou, ani tady nelze nic namítat. Jakékoliv řešení, které vychází z dohody rodičů, je správné. Ale i tady je potřeba dát pozor na zájem dítěte, protože každé dítě neustálé stěhování nezvládne a nemusí mu to vyhovovat.
Jsme však rozhodně proti direktivnímu nařizování střídavé péče při konfliktech mezi rodiči, protože tady často bývá střídavá péče jen prohloubením porozvodového boje mezi rodiči a přetrvávání soudních sporů. Je také riziko, že by se děti svěřovaly do střídavé péče násilníkům apod., protože každé násilí nezanechává modřiny, a proto je obtížně pro soud dokazatelné.
V případě přetrvávajícího konfliktu rodičů se dítě pohybuje mezi dvěma naprosto rozdílnými světy, rozdílnými způsoby výchovy, pravidly… Toto by těžko nesl i dospělý člověk, tím spíše dítě. Dítě se musí u každého z rodičů jinak chovat, jinak mluvit a platí jiná pravidla. V některých případech dokonce jeden rodič dítě izoluje od druhého rodiče, od věcí připomínajících druhého rodiče a dokonce dítěti zakazuje např. chodit do kroužků placených druhým rodičem. Navíc vzniká pocit vykořenění. Tady také mizí výchova, protože když týden dítě slyší, že je něco černé a druhý týden je ta samá věc bílá, co si z toho může odnést? Do života se pak naučí jen kličkování a manipulaci, protože jen to mu pomáhalo přežít. To pak může mít negativní důsledky na jeho další život, sebevědomí, zakládání svého domova, navazování vztahů.
V České republice není střídavá péče příliš rozšířená. V čem spatřujete hlavní důvod? Myslíte si, že do budoucna se čísla nějak změní?
U nás stále přetrvává „tradiční“ rozdělení prací v domácnosti a péče o děti. Běžně zůstává na rodičovské dovolené žena a ta si také potom bere v práci volno, aby pečovala o nemocné děti. Proč by se mělo uspořádání po rozchodu lišit od uspořádání před rozchodem? Toto je podle nás hlavním důvodem, proč soudy rozhodují v zájmu dětí tak, aby rozchod rodičů pro ně znamenal co nejmenší změnu.
Myslíme si, že v krátkém horizontu se čísla nijak výrazně nezmění. Soudy by vždy měly rozhodovat podle nejlepšího zájmu dítěte.
Pokud někdo bude chtít tato čísla změnit, nedosáhne toho agresivním nařizováním soudcům, jak mají rozhodovat, ale spíše působením na veřejnost, na lidi tak, aby určitá „střídavá péče“ fungovala již za trvání vztahu, oba rodiče se rovnoměrněji zapojovali do péče o dítě a ta skutečná střídavá péče po rozchodu byla jen logickým pokračováním předchozího stavu. Potom se začne zvyšovat počet případů střídavé péče vycházející z dohody rodičů, ale ne direktivním nařizováním. Ovšem je jasné, že tato změna není možná ze dne na den.
Jaké je podle vás ideální uspořádání péče o děti po rozvodu, respektive jak by to mělo být řešeno?
Podle našeho názoru je potřeba zajistit, aby se pro dítě rozchodem rodičů změnilo co nejméně. Tedy ten, kdo se o dítě do té doby převážně staral a dělal to dobře, by se měl starat i nadále. Pořád nechápeme, proč by to dnem rozchodu mělo být najednou jinak. Pokud panují mezi rodiči neshody, je potřeba dát důraz na kvalitně provedené znalecké posudky a posoudit osobnostní a výchovné předpoklady každého rodiče a jejich vztah s dítětem.
Samozřejmostí je zajištění styku s druhým rodičem. Není výjimkou, že rodič, většinou otec, po rozvodu během tzv. víkendových styků stráví s dítětem ve výsledku více času, než trávil před rozvodem. Styk s druhým rodičem také nemusí být omezen jen na víkendy.
V některých případech se bohužel právě děti stanou nástrojem „boje“ mezi manželi. Dá se tomu podle vašeho názoru nějak předcházet? Jak je možné děti ochránit?
Myslíte bránění ve styku? To máte bohužel pravdu. Řešením takové situace ovšem není direktivní nařízení střídavé péče. Takové řešení by podle nás mělo pro dítě horší následky než omezení vztahu s jedním rodičem, viz.výše. Ona právě i střídavá péče se může stát zbraní v boji proti bývalému partnerovi (partnerce).
Je potřeba také pamatovat, že rodič, který omezuje styk dítěte s druhým rodičem, může být přesvědčen o tom, že tím dítě chrání a že tam nemusejí být žádné majetnické motivy, jak se snaží zastánci střídavé péče tvrdit. Řešením by podle nás bylo důkladné prošetření, nakolik jsou tyto obavy oprávněné (nejlépe rovnou u prvního opatrovnického soudu, pokud by měl soudce pocit, že tady hrozí riziko bránění ve styku s dítětem) a pokud je bránění bezdůvodné, prosadit tak vysoké tresty, aby si to nikdo nedovolil zkoušet.
A na druhé straně důkladně prozkoumat i motivaci rodiče, který tvrdě prosazuje především svoje právo na střídavou péči bez dohody s druhým rodičem.
Ještě zpět ke střídavé péči: Znáte případy, kdy bylo dítě svěřeno do tzv. střídavé péče a nefungovalo to, naopak to pro dítě bylo trauma?
Jeden výmluvný případ máme uveřejněný na našich stránkách. Další je např. u herečky Ivany Jirešové. Dále máme na stránkách článek věnovaný právě tzv. obětem střídavé péče, kteří tuto považují za velmi špatné období svého života a většinou to mělo za následek odcizení se oběma rodičům.
A víte o opačném případu? Jaké jsou podle vás podmínky toho, aby střídavá péče mohla fungovat?
Možná některé existují, ale nikdo z nás se s takovým ještě nesetkal. Možná také proto, že tito lidé nemají takovou potřebu o tom pak v dospělosti mluvit. Bereme také s rezervou případy domněle fungující střídavé péče, kdy ji jako fungující vidí jen jeden z rodičů, tedy ten, který ji prosadil přes odpor druhého rodiče. Je potom jasné, že ten ji prezentuje jako úspěšnou a druhý rodič nikoliv. Pro zjištění skutečného stavu by bylo potřeba zkoumat dopad na dítě. My se proto snažíme vyhledávat lidi, kteří střídavou péčí prošli jako děti.
Ale umíme si představit, že tam, kde se rodiče dohodli a dítě souhlasí, střídavá péče funguje a plní svoji skutečnou funkci, kterou je zachování zdání úplné rodiny pro dítě a omezení traumatizace dítěte rozchodem rodičů. A i tam je však třeba dávat velký pozor na to, aby si rodiče nezvykli na dítě jen jako dočasnou návštěvu a za svůj skutečný život nepovažovali ten čas, kdy je dítě u druhého rodiče. Dítě toto rychle vycítí a ztratí i poslední zbytky vědomí, že někam patří.
Děkujeme za prostor k vyjádření ve Vašem magazínu.
Děkujeme za rozhovor.
