Na dnešní den jsme pro vás připravili tip na zajímavou knihu pro začínající čtenáře s názvem Já se nechtěl stěhovat! Napsala jí spisovatelka Daniela Krolupperová, kterou děti i rodiče zřejmě znají z jejich dalších knížek pro děti – například Zuzanka, Sedmilhář Josífek, Zuzanka a ježeček a další. V následujícím příspěvku vám nejen představíme knižní novinku, ale máme pro vás připravený i rozhovor s autorkou. Příjemné čtení.
Novinka spisovatelky Daniely Krolupperové vypráví o druhákovi Martinu Vokurkovi, který po prázdninách nastupuje do nové školy. Během letních prázdnin se totiž s rodiči přestěhoval ze Lhotky do velkého města.
První den se mu do nové, cizí školy moc nechtělo. Měl i trochu strach, protože tu nikoho neznal a nevěděl, co ho čeká. Samozřejmě se mu také stýskalo po staré škole a hlavně po kamarádech, se kterými prožil mnohá dobrodružství.
První den ho maminka do školy doprovodila. Začátek školního roku se ale moc nevyvedl. Hned při představování se spolužák Vašek směje jeho příjmení Vokurka. A také stále ještě nemá žádného kamaráda. Cítí se sám a neví, co bude dále.
Ani další den není snadný. Martin je v některých předmětech pomalejší (třeba ve čtení či matematice) a ví to, takže má strach, že se mu spolužáci budou zase posmívat. A obzvláště Vašek se činí. Nenechá si ujít žádnou příležitost a Martina často trápí. A přidá se k němu i pár dalších. To, co zpočátku vypadalo jako legrace či vtip, se pomalu, ale jistě mění v něco vážnějšího.
A jak to bylo dále? Podaří se Martinovi vydobýt své místo ve třídě a získat nové kamarády? Zvládne se postavit rodící se šikaně? Kdo mu v jeho boji pomůže?
Tak to už vám neprozradíme, protože pak by jsme vás připravili o zážitek ze čtení. I když se to nemá, tak vám aspoň prozradíme, že – jak už to tak v knihách pro malé děti často bývá – vše dopadne dobře.
Pro děti je důležitá myšlenka, že když se člověk snaží, zvládne i věci, ze kterých měl strach.
Kniha také přináší jedinečnou příležitost, jak s malými dětmi probírat problémy, které se ve škole, respektive v dětském kolektivu mohou objevit. Pokud se děti v nejútlejším věku naučí nepřijímat nežádoucí chování, je tu naděje, že ani jako starší nebudou šikanu tolerovat.
Kniha Já se nechtěl stěhovat! je vázaná, má 80 stran formátu 165 x 210 mm a je krásně ilustrovaná Katarínou Ilkovičovou. Vydalo jí vydavatelství Mladá fronta. Je určená pro děti od 6 let.
Paní Krolupperová, nejdříve bych vás ráda pozdravila, a to nejen jménem čtenářů webového magazínu JáRodič.cz, ale speciálně i jménem své dcery, která má vaše knihy moc ráda. Seznámila se s nimi díky besídce konané v knihovně. Zuzanku i Sedmilháře Josífka si tam hned půjčila a přečetla pak jedním dechem. Možná ale ne každý zná vaší tvorbu, a proto bych vás chtěla požádat o pár slov o ní i o vas.
Děkuji, moc mě těší, že se mé knížky líbí vaší dcerce. Jsem povoláním překladatelka, překládám ze severských jazyků. Jako maminka tří dcer nemám mnoho volného času, ale když se mi občas přece jen podaří nějakou volnou chvilku získat, vymýšlím příběhy pro děti. Mé příběhy jsou především veselé, doufám, že dětem přinášejí radost. Ale protože vím, že i malé děti mohou mít velká trápení, občas se snažím jemným náznakem do příběhu vložit skutečnou potíž, která mnohé děti trápí. Snažím se dětem ukázat, že i velké trápení lze překonat. Byť to nikdy není snadné. Většinou píšu příběhy dětí – třeba o Josífkovi, který se nemohl odnaučit lhát a nechtěl se učit, o Zuzance, prima holčičce z malého města, nebo o Josefínce, která musela zachránit celé pohádkové království, aby zjistila, že i když nemá samé jedničky, zaslouží si mít ráda sama sebe. Rodičům tento příběh (Putování za nejmocnějším kouzlem) vypráví o tom, jak je důležité pomáhat dítěti vybudovat si zdravé sebevědomí. Pro třeťáky jsem napsala populárně naučnou knížku o tajemné a čarovné říši českého jazyka, která se jmenuje Proč mluvíme česky. Sestavila jsem také Atlas strašidel.
Kde hledáte při psaní svých knih inspiraci, respektive kde získáváte nápady?
Inspiraci mám stále vedle sebe – vařím jí, peru, žehlím, učím se s ní…. Jsou to samozřejmě mé děti.
A nyní k vaší poslední knize Já se nechtěl stěhovat! Věnuje se poměrně složitému celospolečenskému problému – šikaně. Proč právě tomuto tématu?
Jedna z mých dcer s náznaky šikany setkala ve škole. Sama ale nebyla obětí. I když se škola zachovala výborně, třídy rozdělila, přizvala psychologa atd., zarmoutilo mě, že i poměrně malé a jinak milé a hodné děti dovedou být kruté a lhostejné. Chtěla jsem alespoň malým dílem – knížkou – přispět k tomu, aby se tento jev dal na ústup. Pokud si knížku budou číst prvňáčci nebo druháčci ve škole v rámci společného čtení, budou si s paní učitelkou o ději a hrdinech knížky povídat. Při povídání by si mohly uvědomit, že jsou věci, které by dělat neměly, a že pomáhat slabším není projevem slabosti, ale síly.
Co by si měl malý čtenář z čtení této knihy hlavně odnést (samozřejmě kromě krásného zážitku)?
Jistotu, že překážky, smutek a nesnáze lze překonat. Dále vědomí, že jsou věci, které by nikdy neměl dopustit. A že lhostejnost je velká lidská špatnost.
Nedá mi, abych se nezeptala: Setkala jste se vy či někdo z vašich blízkých osobně s šikanou? Pokud ano, jak jste se s ní poprali?
Já sama jsem šikanu ve škole nikdy nezaznamenala. A to jsem vyrůstala na nejobyčejnějším pražském sídlišti. Dokonce jsem se při psaní knížky i vyptávala bývalých spolužáků, abych se ujistila, že jsem nežila v sebeklamu. Myslím, že univerzální recept, jak vyřešit tento problém, neexistuje. Já ho neznám. Domnívám se, že jediný způsob, jak situaci zlepšit, je nedopustit kruté a lhostejné jednání. Naučit děti, že jsou věci, které není možno tolerovat. A to v nejútlejším věku.
V knize je velmi pěkně popsáno, jak může „pouhé“ posmívání přerůst v něco úplně jiného. S problémem se zde vypořádají samy děti. V běžném životě to tak ale, bohužel, často nedopadne. Co byste doporučila dětem v případě, že jim ve škole či na jiném místě někdo ubližuje? A máte nějaký tip i pro rodiče?
Myslím, že zásadní věcí je zdravé sebevědomí. Dítě, které si věří, se obvykle objektem šikanování nestane. Důležitá je vzájemná důvěra, aby se rodič o potížích svého dítěte dozvěděl pokud možno okamžitě. Potom je možné ve spolupráci se školou začít celou věc řešit. Ale obávám se, že šikanu není možné odstranit úplně.
Na závěr jedna soukromá otázka (tedy spíše několik): Jak se těšíte na blížící se Vánoce? Co je pro vás neodmyslitelnou součástí těchto svátků? Dodržujete nějaké tradice, popřípadě jaké?
Na Vánoce se těšíme nesmírně. Snažíme se dodržovat tradice, jak jsem se tomu naučila od své babičky. Dcery vždycky vyrábějí adventní věnec. Zdobíme celý byt, pečeme, krájíme jablíčka, pouštíme lodičky z ořechových skořápek, hrajeme a zpíváme koledy, dcery už také hází pantoflem. Ale stejně nikdy nestihnu všechno tak, jak jsem si představovala. Přeji vám a všem vašim čtenářům krásné a klidné svátky a hodně zdraví a štěstí v nadcházejícím roce.
Děkujeme za rozhovor a přejeme vám krásné Vánoce a šťastný nový rok.
