Na dnešní den jsme pro vás připravili povídání o knize s tajuplným názvem Jak se straší Stráchnivec. Prvotina Terezy Meravé vypráví o dobrodružství, které spolu prožijí dvě zcela odlišné děti, jenž se náhodně setkají v bornejském pralese. Kniha je nejen o síle přátelství, lásky a tolerance, ale i o tom, že svět není černobílý a od dobra ke zlu je blíž, než se zdá. Příjemnou zábavu.
Kniha vypráví o dvanáctileté kanadské holce Vivien Jonesové a desetiletém českém klukovi Tomáši Maxwellovi (zvaném Tommy), kteří se společně se svými rodiči vypraví na tři měsíce do bornejského pralesa. A proč zrovna na tak exotické místo? Rodiče jsou totiž vědci a účastní se přírodovědecké expedice, respektive dle Vivien jsou: „Totálně nenormální, nosí hnusné pláště, hrabou se ve špinavé zemi a strkají pod mikroskop všechno, co roste.“
Ani Vivien ani Tommy nejsou z takových prázdnin zrovna nadšení – představte si: bez televize, rádia, MP3 přehrávače, bez kamarádů a ještě v příšerné chatrči – kdo by se jim nakonec divil, že?
Vše se ale změní ve chvíli, kdy se rodiče vydají na výpravu do pralesa a o děti se stará místní žena Nana. Jenže Nana zmizí a děti se o sebe musí postarat. Po pár dnech se rozhodnou, že se půjdou vykoupat k vodopádu. A právě tady jejich dobrodružství začíná. Nejen, že jsou uprostřed pralesa samy, ale musí bojovat s neviditelným nepřítelem, který s nimi má své plány.
Více už neprozradíme, to se nedělá. Možná jen ještě naznačíme, že děj knihy se odehrává napůl ve skutečném a napůl ve fantazijním světě. Ale více se od nás už opravdu nedozvíte. Pokud máte chuť vypravit se s Tommym a Vivien na Borneo a prožít jejich příběh s nimi, pak vás srdečně zveme.
Vivien si myslela, že na cestě proti proudu říčky nelze zabloudit. Když šla s tátou, zdálo se jí to školácky snadné. Pořád rovně. Teď jí ale připadalo všechno jiné a neznámé. Nejdou nakonec špatně? Vždyť se stále drží řeky! Tak kde je ten zpropadený vodopád?
Už by si byli jistě zoufali, kdyby se řeka najednou nezačala rozšiřovat. Vzápětí už zaslechli hukot vodopádu. I když byl Tommy unavený, musel ocenit jeho nádheru. Díky většímu množství slunečního svitu se zde skvěle dařilo květinám, které mohly své ozdoby rozvinout beze strachu, že je co nevidět pohltí prales. Vodní opar nad křišťálově průzračným jezírkem tvořil duhu. Tommy s Vivien okamžitě zapomněli na šrámy. Zavýskli a ve vteřině byly svršky dole. Tommy chvíli váhal s trenýrkami – přece jen se před Vivien trochu styděl. Ta už byla dávno ve vodě, připomínala tmavou mrštnou rybu a hlasitě se Tommyho ostýchavosti smála. Pro ni klučina nepředstavoval žádnou překážku. „Takhle kdyby tu byl Freddie ze školy,“ začervenala se tak, že to dokonce i v jejím obličeji bylo znát.
Hned ji to zas ale přešlo. Plavala pod vodou, vyskakovala jak delfín a předváděla kotrmelce a stojky. Ve vodě byla nedostižná. To už se Tommy rozčílil, ponechal trenýrky na svém místě (však ony uschnou) a tam, kde tušil největší hloubku, vrhl se do vody střemhlav. I on byl dobrý plavec. Když vynořil kučeravou hlavu z vody (byla opravdu studená) a protřel si oči, zaslechl už jen část Vivienina kázání: „…páteř. Vždyť jsi nevěděl, jak je tam hluboko.“
Odfrkl si a z nosu mu jako velrybě vycákl pramínek vody. Ta holka taky zkazí každou legraci. Rozhlédl se a chtěl se vydat směrem k Vivien. Jenže v tu chvíli ho něco popadlo za nohu.
„Ááá, Viv, pomóóóct!“
Vivien právě dořekla rozhořčená slova, která tak často slýchávala od tatínka, když sama skákala do vody z těch nejnetušenějších míst, a oddechla si, uviděla totiž Tommyho hlavu, jak se vynořila z vody.
Ale co se to děje? Zrzavé vlasy záhy zase pod vodou mizí. Když se naposledy vynoří, je slyšet zoufalé volání. Několik drahocenných vteřin uplyne, než Vivien překoná šok a rychlým kraulem se vydá na pomoc tonoucímu.
A jak vlastně taková kniha vznikne? Kde člověk hledá inspiraci, kde sebere odvahu pustit se do psaní? V případě Terezy Meravé to byla vlastně tak trochu náhoda. To takhle seděla jednou v redakci časopisu a postěžovala si kolegyni: „Mě už ty články, co mají pět vět, nebaví. Vsadím se, že by děti klidně četly i něco delšího.“
„Tak to zkus,“ nechala se slyšet kolegyně.
„Cože?“
„Napiš knihu a budeš ještě ráda za naše články,“ odvětila suše kolegyně a dále už tomu nevěnovala pozornost.
A co bylo dále? Jak sama autorka přiznává, nebylo to vždycky úplně jednoduché. Odhodlání napsat knihu bylo na světě, ale o čem psát? „Existuje ale vůbec něco, o čem by ještě někdo nepsal?“ ptala se sama sebe. Když se nápad konečně zrodil, přišlo na řadu samotné psaní. Ne vždy to šlo rychle, občas bylo více textu smazáno než napsáno, ale nakonec bylo hotovo.
Tereza Meravá vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově. Pracuje jako redaktorka.
Ve volném čase ráda cestuje (na Borneu ale ještě nebyla), čte, jezdí na koni a věnuje se vodním sportům. Když zrovna nepíše, tak se věnuje výtvarné tvorbě, zejména olejomalbě a fotografování. Dovede ocenit i dobré jídlo.
Kniha Jak se straší Stráchnivec je vázaná bez přebalu, má formát A5, 120 stran a je určena dětem zhruba od osmi do třinácti let. Vydalo jí nakladatelství Almi. Zakoupit jí můžete samozřejmě přímo na stránkách nakladatelství, anebo v kterémkoliv knihkupectví či v internetových obchodech. Cena je 189 Kč.
