o tom bych mohla vyprávět, celý život jsem byla hodně štíhlá, spíš až moc, jídlo jsem odmítala, prostě mě nikdy nechutnalo a jedla jsem, jen abych neumřela hlady, když jsem na oběd do sebe nasoukala třeba půl kolečka knedlíku, nebo třeba půl rohlíku za den, tak to pro mě byl velký úspěch, prostě jsem neměla potřebu jíst, a myslela jsem si, že je to jen ztráta času, místo toho jsem si šla zasportovat nebo něco užitečného dělat. Když mě bylo po třicítce, nějak jsem zlenivěla a dokonce mě začalo chutnat a to natolik, že jsem se kolikrát cpala i na noc. Samozřejmě jsem začala přibývat, vůbec mě to ale nevadilo, neřešila jsem to. Po roce 10 kilo navíc na mě nebylo skoro poznat. Jenže jsem jedla dál a za další rok dalších 10 kilo navíc, to už jsem byla tak nějak trošičku silnější, ale nebylo to tak strašný, pořád jsem celkem vypadala k světu, tak jsem se s tím vůbec nezabývala, manžel byl navíc rád že mě má za co chytit a dokonce přestal jako dříve tak moc žárlit. Jenže za další rok přibylo dalších 10 kilo, což už je o 30 kilo víc než jsem vždy mívala a to už znát bylo, začala jsem se zadýchávat, skoro sportovat a hodně zlenivěla. Za další rok už ty kila šla nahoru sama a to už jsem zase moc nejedla, prostě se žaludek roztáhl a mě neustále kručelo v břiše a snažila se nejíst ale i tak nabírala další a další kila, dnes po dalším roce je nahoře dalších 10 a už mám téměř 100 kilo, sotva dýchám a mám velké problémy a nedokážu s tím nic dělat, přibývám snad i z vody, protože skoro nejím stejně jako kdysi, rozhodila jsem si celý metabolismus a nevím co s tím, manžel si sice neztěžuje, spíše naopak, nemá důvod žárlit jako kdysi, ale já se cítím jak neohrabaná pra.. a váha prostě dolů nejde, snažím se nejíst, v rámci svých kil a možností cvičím a nic nepomáhá, každý jen radí zhubni ale nikdo už neřekne jak, diety odmítám, to je k ničemu, ale málo jídla, téměř žádné a cvičení nepomáhá

Na vlastní kůži jsem si vyskoušela ,že není potřeba panikařit když máte nějaké to kilo navícDlouho jsem byla sama a myslela,že snad nebudu mít ani děti.Jednoho dne jsem se rozhodla najít si partnera přes chat na telefonu.Vážím 100kg a měřím 172cm.Styděla jsem se chodit mezi lidi.Vstoupila jsem na chat a ihned se mi ozval muž shodou náhod bydlel kousek odemne.Bylo to příjemné cítit,že o mě má někdo zájem.Stále se semnou chtěl sejít,ale já to schválně oddalovala.Bála jsem se,že mě nebude chtít.I když jsem ho nikdy neviděla,měla jsem pocit,že k němu něco cítím.Jednou mi napsal,že když se nechci nikdy sejít bude lepší přestat si psát.V tu chvíli,jako by mě střelil.Dohodli jsme si schůzku a ještě ten večer se sešly.Bylo to krásné.Nevadila mu moje postava a miloval mou povahu.Díky němu jsem se víc otevřela a brala život s nadsázkou.Chodila ven a do společnosti a neřešila svůj zevnějšek.Dokonce se o mě zajímali i jiní muži.Cítila jsem se v tu dobu jako kočka.Po zhruba dvou letech scházení se s mužem z chatu,jsem se rozhodla usadit.Svěřila jsem mu,že bych chtěla rodinu a začít žít rodinný život.Jeho to velice překvapilo a samozřejmě to odmítl.Řekl mi,že by jsi chtěl alespoň ještě rok užívat svobody a snad potom.Velice jsem ho milovala a miluji dodnes,proto jsem s tím souhlasila.Co,ale čert nechtěl rok uplynul rychle a on se stále vymlouval.Našla jsem si proto jiného muže a rozešla se s ním.Nějakou dobu jsme spolu sice udržovali ještě milenecký kontakt,ale to bylo vše.Nikdy jsem mu nedokázala odolat.S novým přítelem jsme se odstěhovali a založili rodinu.Má mě také rád takovou jaká jsem,ale abych řekla pravdu není to ono.Stále mám v srdci pouze muže z chatu.Mám spoustu přátel a známích a nikdo nikdy neřešil jestli jsem taková nebo maková.Důležité je aby byl člověk dost otevřený a nefňukal nad každým kilem navíc.Užíra to jen jeho samotného.

já se tada musím přiznat - nejsem vůbec dokanolá, ale chyby na sobě nehledám, jsem optimista a mám se svým způsobem ráda a tak to má být život je moc krátký, abych si ho kazila tím, že ostatní jsou hezčí, a hubenější, a mladší atd. jsem taková jaká jsem - nejsme stroje, aby jsme byli všichni stejní - hold nejsme dokonalý, a i v tom je krása krása člověka, by měla být hlavně vnitřní mějte se fajn, mějte se rádi, všichni jsme krásní, i když každy jinak pěkný víkend přeji Iveta

Každý na svém těle vidí chyby a přitom se druhému líbí. Je to normální, že nikdo není se sebou spokojený.

Já se stydím pouze za své bříško. Jinak jsem s tělem spokojená. Nikdy jsem se nechtěla podobat modelce. Zdají se mi moc vychrtlé. Zrovna v neděli jsem četla o ženě, která si chtěla pořídit nové silikonové poprsí a stálo jí to život. Stojí to za to???

To se lehko řekne, v naší kultuře, kultu těla, kultu mládí a mediální masáži plné vyhublých vysokých modelek se silikonovými prsy.

Článek jsem přelouskala jedna báseň... a myslím, že má hodně co do sebe... Spadám do kategorie 18-25 let a musím souhlasit, občas se přistuhnu,že o sobě pochybuju.. Ale teď co jsem porodila.. Jsem na sebe pyšná.. a navíc jsem začla dělat jógu - což má blahej vliv na mou mysl a dokonce i tělo. Nejsem idol s míry 90-60-90, vlastním jen 100-80-100, ale za to se mám teď víc ráda :D Myslím, že není důležitý jak dotyčná vypadá, ale jak se cítí... Sama vím, že v létě to bude horší - představa plavek mě už teď krapet straší, ale co... žijem jen jednou tak proč si pořád dělat vrásky?