Dcera 3,8 mes chodi prvni rok do skolky, vse bylo super, tesila se do skolky, mela tam oblibenou kamaradku, jen ze najednou ta jeji oblibena kamaradka se stala oblibenou vsech, a vsechny holcicky chteji se s ni kamaradit. Takze rano kdyz privedu dcerku do skolky prvni slova slysi dnes nejsi nase kamaradka, dnes jsme kamaradky s..., a tim to konci, dceru to strasne mrzi ze jeji kamaradka nechce byt s ni, a ze jine holcicky rikaji ze do jejich krouzku nepatri, place a rika ze chce jit domu. Po hodine kdyz zavolam pi. ucitelce tak rika ze si kamaradeji vsechny a ze dcera je oblibena, ale to rano to je hruza i pro mne. Na nohach ma neustale modre tecky, kdyz se ji zeptam co to je tak rekne ze ji tam ten nebo ta jeji kamaradka strcila, ale ze pak se zase kamaradili, neda na ni dopustit. nevim jestli mam navstivit psychologa ja aby mne poradik jak se chovat a jak dcerce vysvetlit co ma delat, ale jinak ji furt rikam ze kamaradu musi byt hodne.....no tesim se pristi rok ze si dostaneme do statni, kdy doufam nebudou holcicky ze skolky kterou navstevuje ted, a najde si tam hodne kamaradek....

Máme pětiletého synka. Během prvních dvou let školky si našel kamarády, se kterými si hrál, chodil na jejich narozeninové oslavy a zval je na své narozeniny. Vše fungovalo bezvadně. Až do letoška, kdy je ve školce více předškoláčků, než předškolní třída "pobere" a děti, narozené od dubna dále zůstaly "sedět" v druhé třídě. Bohužel, náš maličký byl jedním z nejmladších, a tak, na rozdíl od svých kamarádů, do třetí třídy nepostoupil. Odpolední program mají sice obě předškolní třídy společný, ale s naším synkem si jeho staří kamarádi nehrají a posmívají se mu, že není předškolák. Kdykoliv se ho zeptám, s kým si dnes hrál, řekne mi, že sám, že se ptal kluků, jestli si může hrát s nimi a oni řekli ne. Jsme z toho nešťastní. Hrozně rádi bychom mu pomohli, ale nevíme jak..

Já jsem nikdy žádné pořádné kamarády neměla. Myslím, že základ tomu dali mí rodiče. Do školky jsem nechodila (protože moje máma měla ze školky hrůzu), no a když jsem přišla do školy, spousta dětí se znalo právě ze školky a už tam byly utvořené takové "partičky". Navíc mě rodiče skoro nikam nepouštěli, nemohla jsem sama ven - za kamarády, na koupaliště nebo na hřiště... a to dost dlouho. Na střední jsem šla na gympl, bylo to o něco lepší... protože jsem dojížděla, alespoň občas jsem se mohla zdžet někde se spolužáky. Žádné opravdové kamarádství se mi ale nepodařilo navázat a ani teď v dospělosti opravdového kamaráda nemám.

Jedním z problémů se může stát satelitní "městečkoů na vesnici....bydlíme na vsi asi 17 let a mám vnuka 11letého...vpodstatě se mu nepodařilo si najít kamarády..když se narodil, bylo v satelitu již pár rodin "spřízněnýc h" a náš vnuk se k nim už "nevešel".....jsem šokována tím, jakou roli hrají na naší vesnici party dětí, které mezi sebou nikoho nepřijmou...ke všemu byl ještě vnuk, který v 1.tř. neměl žádné problémy ve škole, ve 2.a 3. tř.,kdy dostal jinou učitelku,touto učitelkou šikanován a vše se obrátilo proti němu, Museli jsem ho nechat dojíždět do 15 km vzdáleného města..tím přišel i o děti, které měl od 1.třídy rád...jeho osamocení na vsi se rohloubilo. V nové škole je oblíben, má výborné výsledky, děti ho mají rády a zvolily ho předsedou třídy. Pokud si však nějakého spolužíka nepřiveze domů, nikdo se pro něj nestaví, nikdo ho nepřizve ke hře, ač se parta dětí srocuje přímo před jeho zahrádko..a on dobře cítí, že mezi ně nepatří a nemá odvahu mezi ně vejít......je to velice tristní situace...zbývá mu počítač...prázdniny řešíme tak, že mu bereme s sebou děti na prázdniny at už domů nebo na dovolenou a to z nové školy..jsem téměř šokovaná, jak vypadají součané satelity a jak se toto vše podepisuje na dětech, které se dostanou bez jakékoli vlastní viny stranou...po této zkušenosti bych se již nikdy v životě na vesnici nestěhovala.....O15

Po pravdě, na toto téma jsem se 4 letým synem již několikrát mluvila. Občas totiž prohodí, že s ním nikdo nekamarádí - jenže jak to zkontrolovat, že? Co se týče šikany - zažila jsem ji na vlastní kůži kvůli brýlím, a nikomu bych to nepřála zažít!

Dcera šla před 1,5 roky do školky, kde nikoho neznala. Moc jsem se bála, že se bude cítit odstrčená a nebude se chtít kamarádit. Naštěstí ve školce byly suprové děti a přijali mezi sebe Natálku bez problémů. A byla tam jedna holčička, která byla předškolního věku a ta Natálce nabídla, že jí se vším pomůže a dokonce, když něco nebude vědět, tak se jí klidně může zeptat a ona jí poradí. Bylo to moc hezké. Samozřejmě, že se ve školce najdou i jiné děti. Jeden kluk naší Natálku jednou kousal do nosu. Naštěstí nešlo o žádnou šikanu.