Přesně před dvěma lety jsme vám tu doporučovali knihu Stanislava Kužela nazvanou Kosmonautika za oponou, která u čtenářů zaslouženě zabodovala, a dnes vám tu přinášíme tip na nejnovější knihu od stejného autora s názvem Kosmonauti nula. A můžeme vám bez jakýchkoli pochybností už dopředu slíbit, že to bude zase výborné čtení. Koneckonců dále najdete i ukázku z této knihy, takže to můžete posoudit sami.
Kosmonauti nulaKniha o neznámých skutečnostech z historie kosmonautiky tentokrát představuje osudy mužů, kteří podstoupili dlouhou a strastiplnou cestu, na jejímž konci mohl Jurij Gagarin 12. dubna 1961 úspěšně zvládnout svůj první let na oběžnou dráhu Země. Neznámí hrdinové beze jména, kteří na sobě zkoušeli všechno to, co se mohlo, ba i nemohlo stát na oběžné dráze. Do kosmu se přitom nikdy nedostali. Přesto většina z nich nezatrpkla, byť jim tak zvané postavení výzkumníka sebralo kus života. Některým i celý. A třeba v USA se některým zkušebním pilotům, kteří v raketových letounech překonali hranici kosmického prostoru, dostalo hrdého titulu „astronaut“ až po mnoha letech, někdy posmrtně. Jiní zahynuli během výcviku, ničili si zdraví na centrifugách či v barokomorách, na pouštích i ve vlnách oceánu. V Rusku se těmto lidem říká "Kosmonauti Nula", ale bez nich bychom si cestu do vesmíru neotevřeli.
"Hodnocený rukopis s názvem “Kosmonauti nula” je vyprávěním o lidech - vesměs mužích - kteří se významným způsobem podíleli na pronikání člověka do kosmického prostoru. Jde o osudy a prožitky lidí, kteří se nedostali na první stránky novin, ale bez nichž by se nemohl uskutečnit první a následující lety člověka na oběžné dráze kolem Země.
Nejde o popisy vlastních kosmických letů, i když jejich smysl je v pozadí každého osobního příběhu, o němž je v knize řeč. Kniha poskytuje unikátní pohled do zákulisí netechnického, ale lidského, v době zrodu a začátku éry pilotované kosmonautiky. Tedy padesátých a šedesátých let minulého století. Přináší životní příběhy lidí, kteří - s různou mírou úspěšnosti i následného ocenění - dali všanc své zdraví a někdy i svůj život, aby přispěli k uskutečnění dávné touhy lidstva po cestě do vesmíru.
Rukopis má čtyři Hlavy-kapitoly, každá má svoje zaměření. Americkým podmínkám a lidem v přípravných programech je věnována druhá kapitola, ostatní tři pak přinášejí dramatické osudy známých i neznámých aktérů sovětské kosmonautiky," uvedl ve své recenzi knizy Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře a viceprezident Mezinárodní astronautické federace (IAF).
Ti zapomenutí
X-15, tak trochu i dítě někdejšího šéfa Wernhera von Brauna a základny Peenemünde generála Waltera Dornbergera, záhájil svou kariéru na Edwards AFB s podzimem 1958. Po úspěšných počátečních testech, na kterých měl, jak víme, už pod patronací NASA velký podíl Scott Crossfield, odstartoval letový výzkumný program. První skutečný hypersonický let byl pilotován 15. dubna 1960 majorem Robertem M. „Bobem“ Whitem, který do původní čtveřice nastoupil místo kapitána USAF Ivena Kincheloe. Ten v té době držel světový rekord v dosažené výšce na raketovém X-2. Zahynul ovšem na vrtošivém F-104 Starfighter ještě před tím, než se dostal do kabiny X-15.
Bob White při užití pouhých 50ti procent tahu motoru vystoupal do 22,8 km (75 000 stop) a jako první překonal rychlost Mach 4. Tři měsíce poté, 23. června 1961, White překonal hranici 5 Machů, když dosáhl maximální rychlosti 5798 km v hodině (Mach 5,27) a konečně 9. listopadu 1961 vystoupal během několika sekund do 41,5 km. Než motory spálily všechno palivo, dosáhl nového rychlostního rekordu Mach 6,04. Bob White tak se svým X-15 v pouhých osmi měsících překonal tři rychlostní rekordy!
17. července 1962 se pak White jako první dotknul vesmíru, když vyhnal svůj X-15 do výšky 95,9 kilometrů. Podle amerických pravidel si tak mohl připnout křidélka astronauta... Tedy, mohl, ale... Ale i on, byť jako vojenský letec, si musel počkat do roku 2005.
White byl ostřílený pilot, zalétal si ještě za války na báječné stíhačce P-51 Mustang nad Evropským bojištěm. V únoru 1945 byl při své 52. bojové akci sestřelen nad Německem, a tak si chvíli pobyl i v zajetí. Jako rezervista USAF vystudoval m. j. do r. 1950 elektroinženýrství, po vypuknutí války v Koreji byl v květnu 1951 aktivován a sloužil nejprve u 514 dopravního wingu jako důstojník-inženýr, od února 1952 už ale zase seděl za kniplem stíhačky jako velitel 40 stíhací skvadrony. Po válce jej zastihneme v leteckém vývojovém středisku na Griffiss Air Force Base v New Yorku, záhy na to ale absolvuje školu zkušebních pilotů – kde jinde než na Edwards AFB. Tam už zůstane a testuje letouny počínaje F-86 Sabre po F-104 Starfighter či F-105 Thunderchief. I zde postupuje v kariéře jako zástupce velitele oddílu zkušebních letců, později jako asistent velitele skupiny Pilotovaných kosmických letů.
Po kariéře na X-15 slouží v Německu a po vypuknutí války ve Vietnamu ve funkci zástupce velitele 355. taktického stíhací perutě, operující na F-105 Thunderchief.
V 70. roce se vrací jako velitel na Edwards AFB, na sklonku kariéry velí letecké armádě a do civilu odchází jako generálmajor, ověšen mnoha vyznamenáními a diplomy. Na "křidélka astronauta" že by se zapomnělo?
Někdejší major White měl ovšem další následovníky, kteří na X-15 "lízali" hranice vesmíru, tedy dostali se v letounu nad "amerických" 80 km. Jsou uvedeni níže v tabulce. Je jich celkem třináct, ale jen osmi z nich byl přiznán titul astronauta.
Podobně jako White čekal do roku 2005 na "Astronaut Wings" například i jeho kolega William Harvey Dana, známý spíše jako "Bill" Dana. Byl jedním z prvních zkušebních letců, kteří se stali zaměstnanci NASA. Jako ročník 1930 nestihl II. světovou válku a ni Koreu. Ve vojenské akademii West Point ale studoval letecké inženýrství (1952) a doktorát si udělal na University of Southern California, už jako pilot USAF. Armádu opustil v r. 1958, ale létání zdaleka ne – podepsal jako jeden z prvních už v 1. října kontrakt zkušebního letce s právě vzniklou NASA. V letech 1960–62 byl mezi astronauty, vybranými pro program Dyna Soar a pochopitelně dobře zapadl do party pilotů X-15. Mezi roky 1965–68 uskutečnil 16 letů na tomto raketovém stroji a 1. listopadu 1966 dosáhl rychlosti 6 034 km v hodině a výšky 93,5 km (výš se dostal jen White a rekordman Walker). Byl také v druhé půli roku 1968 pilotem posledního, 199. letu X-15.
Raketoplánům ale zůstal věrný - koncem šedesátých a v sedmdesátých létech byl jedním ze čtyř zkušebních pilotů NASA a USAF, kteří létali na strojích, ověřujích prvky optimálního tvaru budoucího Space Shuttlu v rámci studií Fáze A a Fáze B (Shuttle design studies). Šlo o tzv. vztlakové těleso Northrop H-10 a jeho modifikace či o letoun Martin Marietta X-24 B, na kterých se prověřovala hlavně technika ovládání raketopánu při návratu z oběžné dráhy a metodika přistání. Podobně jako X-15 byly tyto stroje vynášeny do 10 km bombardérem B-52.
Čtivý text knihy i tentokrát doprovází řada zajímavých dobových fotografií. Pokud jste milovníky kosmonautiky, nebo máte někoho takového ve svém blízkém okolí, bude kniha Kosmonauti nula jistě krásným dárkem, třeba na letošní Vánoce.
Doplněno: Jak už bylo zmíněno výše, kniha nabízí 4 kapitoly - a my po její přečtení musíme dodat, že je zajímavé, z jak různých úhlů se Stanislav Kužel na celou problematiku podíval. Zaujme jak popis médii vybájených událostí v kapitole první, tak - a zájemce o pozadí kosmického výzkumu především - děje za oponou kosmického výzkumu popisované v kapitolách 2 až 4. Knihu lze určitě doporučit všem, kdo si chtějí udělat ucelený obrázek o tom, jak v minulosti probíhalo dobývání kosmu a jaké síly - nejen ty fyzikální - působily v pozadí.
