Spisovatelka a copywriterka Sabina Huřťáková: Vždycky jsem si přála živit se tím, co mě baví

Její pravé jméno možná nebudete znát, ale pseudonym, pod kterým píše, téměř určitě: Sabina Huřťáková, píšící pod jménem Anna Beatrix Bártová, publikovala řadu knih pro děti i dospělé a také díky nim si splnila svůj velký sen - živit se tím, co ji opravdu baví. Kudy vedla cesta, která ji přivedla až k dnešním úspěchům?

Kdy vás vlastně napadlo, že se budete živit psaním?

Vždycky jsem si přála živit se tím, co mě baví. Jenomže já mám opravdu hodně koníčků (usmívá se). Nakonec jsem ale přece jen zjistila, že psaní je pro mě to nejlepší, čím se chci a dokážu uživit. Neživí mě ale zatím psaní románů, nýbrž copywriting, což je vlastně psaní textů pro weby a internetové magazíny. Ani cesta ke copywritingu ale nebyla úplně jednoduchá, nakonec jsem ovšem zjistila, že je to jen o odvaze odhodlat se zkusit něco nového, a to i za cenu, že se jedná o téma, kterému třeba úplně nerozumím, nebo jsem o něm nikdy nepsala. Vše se dá nastudovat, vyzkoušet a podobně. Hodně mi pomohlo i psaní mých blogů Knižní kavárna a Bláznivá máma.

Jak složité dojít až tam, kde dnes jste?

Vlastním jménem Sabina Huřťáková, své knihy však publikuje pod pseudonymem Anna Beatrix Bártová, což je vlastně jméno její praprababičky. Píše od dětství. První „románky“ psala do sešitů – a dnes už ani neví, kde skončily. Opravdový román pak začala psát až na vysoké škole. Byly to počátky Gutty z Bubnu, kterou skutečně vydala – ale až o mnoho let později. Narodila se ve stejný rok, jen o dva měsíce později, než její dcera. Poté následovalo Prokletí Schwartzovy vily... (Foto: Martin Hatan)Chce to opravdu velké odhodlání a nenechat se odradit kritikou. Naopak. Tedy - pokud je to kritika, která je objektivní a posouvá vaši práci na vyšší úroveň. Je to nejlepší cesta, jak se zdokonalovat. A kdo chce být ve svém oboru opravdu dobrý, neměl by tento proces přehlížet, ať už se psaním živí, nebo je teprve na začátku. To platí jak pro copywriting, tak pro psaní knih.

Mezi má první knižní dílka patří historický román Gutta z Bubnu, kterou jsem si vydala ještě samonákladem, protože jsem jednoduše neměla nervy na to, abych neustále psala do nějakých nakladatelství a dotazovala se na vydání. Druhou knihu Prokletí Schwartzovy vily jsem už vydala u nakladatelství Petrklíč, se kterým se mi velmi dobře spolupracovalo. I proto jsem jim svěřila další knihu - Tajemství hradních zdí, která ve skutečnosti představuje upravenou úplně první verzi „Gutty“. Je to příběh, kde se střídá současnost s minulostí a část románu Gutta z Bubnu je v knize skutečně ukryta.

A pak se všechno změnilo...

Ano, díky úspěchu Vily a Zdí se o mě začala zajímat i další nakladatelství. U Lirega pak vyšla má první dětská kniha Příhody placatého čumáčku a nyní čeká na vydání dobrodružný román pro děti, který by měl vyjít na podzim. Dopisuji pro ně další knihu, kde se opět bude střídat minulost a současnost. Na podzim loňského roku pak vyšel můj další historický román, který volně navazuje na Guttu z Bubnu. Jmenuje se Žena tří mužů a je o Guttině dceři Jitce. Vydalo ji nakladatelství Fortuna Libri, pro které již chystám další historický román. Upřímně se přiznám, že když jsem psala Guttu, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít někdy s nějakým nakladatelstvím podepsané smlouvy na knihy i dva roky dopředu.

A co copywriting? Jak dlouho trvalo, než začal fungovat jako váš zdroj obživy?

U copywritingu mi hodně pomohlo blogování. Pokud bych měla shrnout nějaký čas, jak dlouho trvalo, než jsem si vytvořila klientelu, která je schopna mě uživit, jsou to cca tři až čtyři roky. Ovšem se dvěma malými dětmi za zády (směje se).

Co ještě vám psaní přináší?

Vzhledem k tomu, že u copywritingu, a vlastně i při psaní knih, narážím na věci i situace, které neznám a o kterých nic nevím, neustále se dozvídám něco nového. Na psaní mě baví právě to objevování. Když dostanu téma, o kterém jsem psala už desetkrát, je to fajn, protože to mám napsané za chvilku a jsou to poměrně lehce vydělané peníze. Do zcela nových témat se mi někdy moc nechce, ale když se pak „donutím“ nastudovat problematiku, je to super. Naučím se tak spoustu věcí z různých oborů.

Ale musím říci, že hlavně psaní samotné je pro mě velká radost. A také to, když vidím své články na nějakých významných webech. Když mi píšou čtenáři, že někde četli můj článek a že se jim líbil. A samozřejmě když mi píšou čtenáři mých knih, nebo si sdělují navzájem na internetu, že četli mou knihu a že se jim líbila. To je naprosto úžasné. A když vás pak na ulici zastaví malá holčička a řekne, že četla mou knížku o „Čumáčkovi“ už dvakrát, a jestli zase napíšu něco nového, tak to mám pak chuť skákat radostí, jako kdybych byla malá holčička i já (usmívá se).

Udělala byste - mít tehdy své dnešní zkušenosti - ve svých začátcích něco jinak?

Neudělala bych jinak asi nic. Věřím, že v mém případě všechno šlo přesně tak, jak mělo. A že všechno potřebovalo svůj čas. Kdybych se na úroveň, kde jsem dnes, dostala rychleji, možná bych si toho tolik nevážila a dělala více chyb.

Jaké plány máte do budoucna?

Jak už jsem naznačila, momentálně dokončuji román na pomezí thrilleru, ve kterém se střídá současnost s minulostí. Zavede čtenáře do Českého Krumlova v roce 2000 a v letech 1720 – 1742. Prozradím, že děj se bude točit kolem archeologického nálezu koster lidí, kteří byli nejspíš pohřbeni jako upíři. A také kolem jedné zajímavé kněžny, která žila na Krumlově a děsila své poddané. Byla považována za upírku. Tato kniha by měla vyjít před Vánoci. A na podzim se mohou moji čtenáři těšit na další knížku pro děti – tentokrát dobrodružný příběh s trochu detektivní zápletkou.

Myslím, že nejen my v redakci se tedy už máme na co těšit! Děkuji za rozhovor.