Troufneme si odhadnout, že jen málokterá kniha z poslední doby zaměřená na oblast kosmonautiky může udělat zájemcům o dobývání vesmíru takovou radost, jako ta od Stanislava Kužela nazvaná Kosmonautika za oponou. Podává totiž velmi zasvěcené informace o zákulisí kosmonautiky, a to velmi poutavě.
Kosmonautika za oponou, autor: Stanislav Kužel, vydal: RadioservisKniha Kosmonautika za oponou je rozdělena do čtyř částí: Souboj konstruktérů, Kosmické nehody a katastrofy, Zvítězili nad vesmírem a Hvězdné Amazonky. První část začíná na konci 20. let minulého století v Německu a nabízí mimo jiné pohled na tehdejší aktivity Wernhera von Brauna, jehož cílem byl sice od začátku Měsíc, ale cesta vedla přes práci pro německou armádu... Další kapitoly jsou věnovány rozvoji kosmonautiky v Rusku a v USA, kam, jak známo von Braun po válce zamířil.
Další části knihy, jak už jejich názvy napovídají, jsou věnovány průběhu, pozadí i příčinám významných nehod při dobývání kosmu, zásadním úspěchům člověka ve vesmíru a ženám, které zásadně promluvily do kosmického výzkumu. Dodejme, že všechny části knihy jsou bohatě doplněny fotografiemi a věnují se z velké části životním příběhům aktérů pilotované kosmonautiky.
Lektorem knihy je Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře. Ve svém posudku mimo jiné uvádí: „Lidstvo vysílá své zástupce do kosmu již více než půl století. Za tu dobu se uskutečnilo několik set startů s lidmi, kterých se tak na oběžnou dráhu kolem Země či dokonce na Měsíc podívalo přes půl tisíce. Mnohokrát víc bylo vydáno článků v časopisech a knih přibližující veřejnosti tyto lety ze všech stránek. Výjimkou není ani česká knižní tvorba, která obsahuje několik desítek publikací s kosmonautickou tématikou ať již původních od domácích autorů nebo přeložených. Není proto snadné přijít s něčím novým, co by spolu s nezbytným opakování již známých faktů přineslo něco nového, co by zaujalo čtenáře zajímajícího se o dění kolem létání do vesmíru obecně a zvláště pak lidí. Autorovi se tento úkol podařilo zvládnout tím, že čtenáře seznamuje - vedle nezbytných faktů o technice, kolem níž se všechny událostí točí - velkou měrou i s lidskou stránkou řady osobností z kosmonautiky obou kosmických velmocí z doby její zlaté éry.“
Kolář se věnuje také jednotlivým částem knihy Kosmonautika za oponou. K té první uvádí mimo jiné: „Dominuje zde řada situací a dramatických mezilidských vztahů v době stalinismu a války, z nichž vzešla dvojice klíčových osobností sovětské kosmonautiky Koroljova a Gluška. Za jejich spolupráce ale i soupeření byl postaven raketový nosič s nímž dosáhla sovětská kosmonautika svých hlavních prvenství - první umělá družice Země, první živý tvor ve vesmíru a posléze i let prvního člověka na oběžné dráze.“
K dalším kapitolám poté v posudku píše: „Druhá část je tématicky věnována odvrácené stránce dosavadní historie a vymyká se časové chronologii. Dva tragicky skončivší lety amerických raketoplánů a smrt trojice astronautů NASA při požáru kabiny Apollo během pozemní zkoušky doplňuje popis dvou letů kosmické lodi Sojuz, při nichž jejich posádky zahynuly.
Třetí část se věnuje aktérům vybraných kosmických letů. Pět kapitol je věnováno kosmonautům a jejich startům v projektech Mercury a Gemini, s různou mírou stručnosti. Ze sovětského programu Sojuz vybral autor šest letů. Vedle Gagarinova letu a Leonova prvního výstupu do otevřeného prostoru pak čtyři, které se uskutečnily v rozpětí téměř deseti let.
Poslední čtvrtá část je věnována postavení žen v pilotované kosmonautice. Ta je - až na pasáž v úvodní kapitole o prvním výběru žen v USA - zcela věnována popisu osudů kandidátek kosmického letu v Sovětském svazu. Tato část zaujme demonstrací neracionálně zdůvodněné nechuti zařadit do sovětské posádky ženu. To je ukázáno líčením řady překážek a nedokončených příprav na let, kterým byly vystaveny uchazečky o kosmický let, které jinak zcela splňovaly všechny potřebné předpoklady.“
V souhrnném hodnocení knihy pak Kolář uvádí: „Na složení obsahu knihy je patrné, že je především věnována událostem a souvisejícímu zákulisí v sovětské a ruské kosmonautice. Dvojnásobně méně rozsáhlý je text o dění na americké strany. Pro publikaci je to ale přínosné, protože informace o dění a zákulisí americké kosmonautiky byly dlouhodobě lépe dostupné a v to velmi podrobně. Proto jsou informační zdroje, ze kterých autor při psaní o americké kosmonautice vycházel především domácího původu. To ale neplatí o sovětské kosmonautice, protože informační a propagandistická politika tehdejšího režimu způsobila, že valná většina údajů o tom, co se stalo v bohaté sovětské historii kosmonautiky, byla zahalena přísně dodržovaným tajemstvím. Na veřejnost se tak dostávaly a stále ještě dostávají důležité souvislosti a konání důležitých aktérů až s velkým zpožděním během posledních dvaceti let a to ještě roztroušené v různých informačních zdrojích, převážně ruských.“
V souhrnu publikace podle Jana Koláře přináší zajímavé čtení, o němž lze předpokládat, že si svoji cestu ke čtenářům najde.
Více než dlouhé povídání o knize vám jistě napoví ukázka z knihy, kterou publikujeme se souhlasem autora. Věříme, že vás ukázka z knihy o její kvalitě přesvědčí stejně, jako samotná kniha přesvědčila nás. Zbývá dodat, že knihu vydal Radioservis a vydání knihy finančně podpořila společnost Asseco Solutions. A nyní již slíbená ukázka:
NA PALUBĚ ŽENA!
Ženy to nemají lehké, říkává se, ale když vypouštíme tuto okřídlenou větu z úst, myslíme spíše na ty kolem nás, které známe či vídáme. Ovšem dvojnásob to platí o ženách létajících do vesmíru, o těch po letu do kosmu toužících nemluvě.
O smolařkách v dresech bývalého SSSR i dnešního Ruska si přečtete spoustu zajímavého v kapitole Hvězdné Amazonky. Ale i když už vzlétlo na oběžnou dráhu kolem Země na šedesát žen, většinou z USA, pro řadu představitelů mužské části účastníků kosmických letů, především v barvách Ruské federace, stále platí to prastaré námořnické – ženská na palubě přináší smůlu… Omlouvám se, ale někdy se i zdá, že mají proč si to myslet.
Ne, nemám teď na mysli ty čtyři astronautky, které zahynuly na palubách raketoplánů Challenger (28. ledna 1986 – Judith Resnicková a Christa McAuliffeová) a Columbia (1. února 2003, Kalpana Chavlaová a Laurel Clarková). Ženy na raketoplánech létaly před tím i potom. Ani ty, které se přes veškerou píli a nasazení do vesmíru nepodívaly. Tentokráte se podíváme za příběhy těch několika, se kterými si kosmický let někdy i nepěkně pohrál.
Proč Rusky od doby startu Valentiny Těreškovové tak málo létají do kosmu jsme sice popsali na jiném místě, ale racionálního vysvětlení jsme se nedobrali. Na rozdíl od Rusů se Američani na astronautky dívají jako na rovnoprávné partnery, a proto také mezi nimi najdeme i velitelky misí – jako první velela Discovery Eileen Collinsová (26. července 2005, STS-114), nebo astronautky, které mají za sebou pět kosmických letů i řadu výstupů do volného vesmíru.
Jde například o osmou ženu ve vesmíru Shannon Wells Lucidovou, která jako první Američanka strávila při svém pátém letu na ruské stanici Mir v roce 1996 sto osmdesát osm dní.
Na deset dní navštívila Mir i Marsha Sue Ivinsová při letu Atlantisu (STS-81, leden 1997), kdy se na jeho palubě měnili první dva astronauti NASA – Johna Blahu střídal Jerry Linenger.
Při svém pátém startu, rovněž na Atlantisu (STS-98, únor 2001) se podílela na výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, když k jejímu zárodku připojili laboratorní modul Destiny.
Nebo taková Bonnie Jeanne Dunbarová – ta Mir navštívila při svém čtvrtém (STS-71) a pátém (STS-89) letu dvakrát, byť vždy jen na několik dní.
„Tammy“ Tamara Elizabeth Jerniganová absolvovala tři starty na Columbii a po jednom na Endeavouru a Discovery. Celkově strávila v kosmu šedesát tři dní a při poslední misi v květnu až červnu roku 1999 (STS-96) k ISS pobývala rekordních osm hodin (!) ve volném prostoru.
Susan Jane Helmsová (dnes je ředitelkou pro plánování a politiku Strategického velitelství – U.S. Strategic Command) má za sebou rovněž pět letů do kosmu – byla první ženou na ISS jako členka Expedice 2 s ruským kosmonautem Jurou Usačovem a kolegou Jamesem Vossem, tedy v období, kdy sto šedesát sedm dní pokračovali v oživování zárodku stanice.
A Peggy Annette Whitsonová? Tři sta sedmdesát šest dní v kosmu, první velitelka expedice na ISS, rekord 39 hod. 46 min při osmi výstupech do kosmu. Tak bychom mohli pokračovat… Nicméně s Peggy Whitson se ještě setkáme…
Ale vraťme se ještě do Ruska.
Starý dobrý Mir
Ano, mám na mysli ruskou (dříve sovětskou) družicovou stanici, první modulární kosmický objekt, který se postupně budoval na oběžné dráze kolem Země od 19. února 1986.
3. října 1994, kdy se k němu v Sojuzu TM-20 vydala spolu s velitelem Alexandrem Viktorenkem a kosmonautem-výzkumníkem Ulfem Merboldem z Německa třetí sovětská kosmonautka, byla už stanice téměř zkompletovaná (pravda, poslední moduly „Spektr“ a „Priroda“ dorazily až květnu 1995 a v dubnu 1996), ale většina modulů už měla leccos za sebou (náhradní díly Sojuzy a Progresy vozily poskrovnu a většinou se dostaly na stanici až s lety amerických raketoplánů).
Tušíte správně, Sojuzem TM-20 přilétla na Mir Jelena Kondakovová (*1957), vzděláním letecká inženýrka, pracující v konstrukci RKK Eněrgija. A mimo jiné – manželka o osmnáct let staršího kosmonauta a tehdy jednoho z náměstků Valentina Gluška v Eněrgiji, Valerije Rjumina. Toho Rjumina, který byl jedním z největších odpůrců ženské kosmonautiky (více viz kapitolu Hvězdné Amazonky – Kdo půjde z kola ven). Provdala se za něj v osmadvaceti letech, v roce 1985, kdy Rjuminovi už bylo čtyřicet šest let a měl za sebou tři kosmické lety.
Let Kondakovové bohužel – alespoň ve svých začátcích – nahrával pověře ruských kosmonautů, že žena na palubě přináší smůlu. Už sám start byl o den odložen – údajně s ohledem na optimálnější navedení na dráhu a tedy i lepší využití paliva pro setkávací manévr. Uskutečnil se ve 22:42:30 (na Bajkonuru bylo časně ráno 04:10 – tedy se startovalo třicet sedm let po startu Sputniku 1 a z téže rampy!) a startu své ruské kolegyně přihlížela i Bonnie Dunbarová, prodělávající právě výcvik ve Hvězdném městečku.
Expedice od začátku neprobíhala podle plánu – ještě před tzv. stykovkou nastaly problémy – vypověděl navigační systém sblížení KURS. Nebylo to nic neobvyklého, jak starší systém IGLA, tak novější KURS nebyly příliš spolehlivými pomocníky a tak velitelé lodí – většinou profesionální piloti – raději přebírali spojovací manévr do své režie, tzv. manuálního režimu.
Přiblížení k Miru se odehrávalo po půlnoci z 5. na 6. října. A podle letových údajů právě pět minut po půlnoci došlo ve vzdálenosti nějakých sto padesát metrů od stanice k jakési „softwarové chybě“ u řídícího počítače lodi (s palubními počítači měli Sověti vždy značné problémy). Viktorenko, jak velela ruská tradice, musel i v tomto případě (alespoň formálně) požádat o svolení řídicí středisko.
Po poradě s letovým ředitelem, kosmonautem Vladimírem Solovjovem (trvajícím patnáct minut!) přepnul v 00:20 na ruční řízení lodi a s pomocí Jeleny, která mu sdělovala vizuální údaje z orbitální sekce Sojuzu (z velitelské sekce je špatně vidět, je umístněna uprostřed sestavy a pilot má k dispozici jen periskop a displej) dokončil při třicátém čtvrtém oběhu (nad Čínou) v 00:28 „stykovku“ a připojil loď ke spojovacímu uzlu družicové stanice.
Rušno ovšem bylo nejen na stanici, kde je očekávala trojice Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a lékař Valerij Poljakov, ale i v řídicím středisku, kde byl samozřejmě přítomen i Kondakovové manžel, Valerij Rjumin. Není známo, jak reagoval tento zapřísáhlý odpůrce kosmických letů žen, ale jinak se v CUP i Hvězdném ozývalo:
„No, co chcete, vždyť je na palubě ženská!“
„Když jsem přiletěla na stanici,“ vzpomíná Jelena ve filmu "Amazonky vesmíru," „kolega Valerij Poljakov tam už byl devátý měsíc. Přivítal mne, políbil a pak mi povídá – poslyš, to znamená, že když jsi tady, musíme se každý den holit?“
To je ovšem nenutila, nicméně občas se Mir změnil v kadeřnický salón.
Tak se Kondakovová jako první ruská žena stala členkou základní posádky družicové stanice.
Totální blackout
Na Miru bylo v tu dobu celkem šest osob, to bylo o jednoho více než pro kolik byla stanice původně dimenzována (viz stálá posádka Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a už citovaný Poljakov) a tak posádky dvou sojuzů intenzivně pracovaly společně. Zejména si dávali záležet v průběhu zahraničních návštěv, což byl v tomto případě už ostřílený Němec Ulf Merbold (třetí start).
No, pracovaly…
Už čtyři dny po příletu Sojuzu TM-20, v noci z 11 na 12.října, zkolaboval energetický systém stanice. Výpadky elektrického proudu sice nebyly na Miru nic nového, ale totální blackout jako tentokráte byl přeci jen něčím mimořádným. Důvod?
Maximální přetížení systému zabezpečení životních podmínek – šest lidí mělo větší spotřebu vzduchu, vody a tak rostly nároky na recyklační systém. Narostlo množství zapojených přístrojů. Jen Merbold prováděl řadu experimentů pro ESA a také měl naplánováno několik videokonferencí včetně rozhovoru s tehdejším německým kancléřem Helmutem Kohlem, který 10. října, den před blackoutem, navštívil řídicí středisko v Kolíně nad Rýnem. Což vyžadovalo značně zvýšit intenzitu osvětlení, neboť moduly Miru bývaly běžně osvětlovány dost úsporně…
Na příkaz řídicího střediska museli kosmonauti odpojit téměř všechny spotřebiče, protože celý Mir byl zpočátku odkázán jen na nabité akumulátory lodi Sojuz TM-19. Ale čert vezmi ohřívače vody či polévek, vědecké přístroje atd., ale vypadl i navigační a stabilizační systém stanice včetně stabilizačního gyroskopu. Stanice volně driftovala prostorem, solární panely sbíraly minimum sluneční energie… A nedej Bože, aby se takový kolos dostal do nebezpečné rotace. Lodě Sojuz byly okamžitě převedeny do pohotovostního režimu, kdyby posádka musela stanic opustit.
Kosmonauti sice neprodleně zahájili oživování a dobíjení systému, ale k tomu bylo jak výše řečeno potřeba správně orientovat panely slunečních baterií. Což se několik dní dělo pouze pomocí korekčních motorů Sojuzu TM-19. Naštěstí už 12. října bylo šest z dvanácti akumulátorů opět v činnosti a druhého dne bylo dosaženo šedesátiprocentního výkonu a dobito bylo sedm akumulátorů. Další den pak Malenčenko a Musabajev vyměnili tři akumulátory v základním bloku stanice a od 18. října začal celý systém pracovat naplno.
Některé energeticky náročné experimenty, včetně materiálových, které měl provádět Merbold na československém krystalizátoru CSK-1 byly ale odloženy.
Ještě energetická krize neodezněla, když se 15. října odehrál další malér, který mohl přerůst v havárii družicové stanice. Vzhledem k tomu, že enviromentální sytém Miru nejel z energetických důvodů naplno a šest lidí mělo značnou spotřebu kyslíku, rozhodl se Valerij Poljakov použít – jako už mnohokrát v podobných případech – tzv. kyslíkový generátor na tuhé palivo (oficiálně SFOG – Solid Fuel Oxygen Generator, rusky TGK). Šlo tedy o běžnou praxi – do zařízení, kterému se přezdívalo „Vika“, se vsunul jakýsi válcovitý kanystr s asi litrem chloristanu lithného, který při exotermické reakci produkoval kyslík. Při tzv. návštěvních expedicích, kdy bylo na stanici až šest lidí jako v tomto případě, se spotřebovalo i několik náplní Viky za den.
Kondakovová jako správná zvědavá ženská chtěla vědět, jak se s regenerátorem pracuje a tak koukala Poljakovovi pod ruce. Ten zasunul kanystr a spínačem zapálil náplň (mimochodem, teplota uvnitř kanystru se při reakci pohybuje okolo 600 °C). Ještě že stačila se svými rozevlátými vlasy uhnout – ze zařízení vyšlehl plamen a…
Naštěstí byl Poljakov na legrácky svého kosmického obydlí trénovaný. Bleskurychle reagoval a údajně tzv. oblekem Penguin, který byl po ruce, plamen v zárodku udusil.
Následky požáru mohly být strašné – oheň vypukl v části, kde byla připojena dopravní loď Sojuz, která sloužila jako záchranný člun a posádku by od ní odřízl.
Bylo to mírné varování před tím, co mělo přijít.
Řídicí středisko nařídilo posádce, aby činnost Viky překontrolovala a když Poljakov poslal dolů odpověď „funguje“, rozhodli se o tomto maléru pomlčet. Sice netuším, jak reagoval na celou záležitost Ulf Merbold (prý to ani nepostřehnul), ten se vracel s Malenčenkem a Musabajevem už 4. listopadu na Zemi, nicméně o incidentu se dlouho nehovořilo, než… Ale nepředbíhejme. Prostě byly na pořadu plánované pobyty Američanů a Rusové dobře věděli, jak by NASA reagovala. A dolary byly zoufale potřeba… Faktem je, že v NASA nic netušili a tak v březnu 1995 (kdy se pak vracela na Zemi Kondakovová) na Mir přiletěl první americký astronaut Norman Thagard.
