Přestože na neplodnosti párů se statisticky muži i ženy podílejí rovnocenně a neméně časté jsou kombinované problémy obou partnerů, proces umělého oplodnění je mnohými stále vnímán jako ženská záležitost. Z medicínského hlediska sice ženy hrají hlavní roli, podporu partnera ale potřebují o to více. Jeho netečnost tak může vést až ke krizi ve vztahu. Proč se muži při řešení neplodnosti někdy stahují do pozadí?
Ze zkušeností lékařů vyplývá, že se muži na reprodukčních klinikách často cítí jen jako povinný doprovod a celá iniciativa je v rukou ženy. „Při testech na plodnost u mužů vnímáme jejich velký strach ze špatné zprávy, který vede až k tomu, že se otestovat raději nenechají. Ze stejného důvodu dokonce klesá zájem o darování spermií,“ upozorňuje ředitelka kliniky pro léčbu neplodnosti Repromeda Kateřina Veselá. „Přitom právě včasná diagnóza výrazně zvyšuje šanci na úspěšnou léčbu,“ upozorňuje lékařka.
Podle Veselé muži navštěvují kliniku méně často než ženy. Částečně je jejich nižší účast dána tím, že na rozdíl od žen pro účely umělého oplodnění potřebují absolvovat nižší počet úkonů, tedy jen konzultace, odběr spermií a případně odběry krve pro genetické testy. „V některých případech tu muži bývají především jako psychická podpora a celý proces je spíše v režii ženy, u jiných párů je ale iniciativa mužů a jejich podíl na celém postupu léčby mnohem aktivnější,“ doplňuje Veselá.
Žena v procesu asistované reprodukce sice přebírá hlavní roli, to ale neznamená, že se muž dostává mimo hru. Naopak. Ženy v tomto období potřebují zvýšenou psychickou i emoční podporu, které se jim ale mnohdy od partnerů nedostává. „Je pravda, že samotná procedura umělého oplodnění se týká zásahu do organismu ženy. Z psychologického pohledu je to však záležitost obou. Jak potom partneři situaci sdílejí a jak se podporují, vychází nejen ze způsobu fungování vztahu, ale záleží i na tom, o jaké osobnosti jde, jak se umějí vyrovnávat s novou situací i stresem nebo vnímat potřeby toho druhého,“ říká psycholožka Barbora Zvardoňová.
„Víme, jak je během procesu důležitá komunikace v páru. Proto k tomu také přistupujeme tak, že léčíme celý pár. Nerozlišujeme verbálně, jestli je problém na straně muže či ženy, je to ‚problém‘ celého páru,“ dodává Kateřina Veselá.
Přesto se ale stává, že se muž hned na začátku léčby nebo v jejím průběhu postupně stahuje do pozadí. Ne vždy se tak ovšem děje z důvodu nezájmu o budoucnost páru, či dokonce o partnerku. „Žijeme v době, kdy se mluví o prohlubování krize mužské identity. Z genderového pohledu je pro ženu typická spíše kooperace, pro muže zaměření na výkon a kompetence. Od muže se očekává, že bude úspěšný, zabezpečí rodinu a obstojí v konkurenčním boji. Když se tedy do situace, kdy je otázka pokračování rodu v rukou lékařů, dostane muž, může tuto situaci vnímat s daleko většími pocity viny a selhání než žena,“ popisuje Zvardoňová. Muž navíc nemá možnost proces umělého oplodnění nějak aktivněji ovlivnit, může být jen trpělivý a podporující. To je ale pro některé muže nedostačující a dlouhodobě pak i neúnosné.
Psychickou pomocí mužům, kteří mají problémy s plodností, se například v Austrálii zabývá projekt Zdravý muž, který podporuje tamní ministerstvo zdravotnictví. Také místní psycholožka Narelle Dickinson upozorňuje, že pasivita a jakási netečnost je u mužů často způsobena hlubokým pocitem bezmoci. Dickinson v tomto případě radí nesnažit se podobné pocity ignorovat a probrat své obavy s lékařem, případně i s terapeutem. „Velmi důležité také je uvědomit si, že s podobnými problémy muž není zdaleka sám.
Jen na sociálních sítích se najde mnoho těch, kteří stejnou zkušeností prošli a dokážou si obavy ostatních představit. Nečekané pochopení lze často najít i mezi přáteli a v rodině. Klienti, kteří našli odvahu svěřit se, co se právě v jejich životě děje, mnohdy narážejí na reakce, že i jejich blízcí podstoupili proces asistované reprodukce, jen o tom doposud nemluvili,“ popisuje Dickinson. Otevřením tématu tak muži pomohou nejen sobě, ale i dalším párům s podobnými zkušenostmi, kterým sdílení zkušeností chybělo.
Ještě důležitější je však komunikace přímo v páru, a to už před začátkem samotné léčby. „Často se bohužel stává, že neúspěšná nebo dlouhodobá léčba negativně ovlivní vztah páru, který opakovaně čelí neúspěchu a ztracené naději. Proto je vhodné, aby si byly páry vědomy možných rizik a mohly se na ně alespoň částečně psychicky připravit,“ říká Zvardoňová.
Komunikace mezi partnery by hlavně neměla upadat ani v případě, že oběma dochází energie a naděje v úspěšné početí. V tomto případě to bývají právě muži, kteří na sobě nenechávají nic znát, protože nechtějí svou partnerku rozrušovat a snaží se v jejích očích zůstat silným a neohroženým hrdinou. Paradoxně může být právě tato hrdinská role pro ženu kontraproduktivní. „Při pohledu na partnera, který je zcela nad věcí, může mít žena pocit, že to sama přehání a reaguje nepatřičně. Pokud ale muž přizná, že i pro něj je to těžké období, může tím partnerku uklidnit, a dokonce posílit její sebevědomí. Lidé, kteří jsou k sobě otevření, si mohou být lépe navzájem oporou. V páru nemusí být jeden podporující a druhý podporovaný, hrát můžeme obě role,“ upozorňuje Dickinson.
S tím souhlasí i druhá psycholožka. „Důležitá je víra v úspěch, trpělivost a vzájemná podpora. A samozřejmě i důvěra v lékařský tým,“ dodává Zvardoňová.
