Endurance, nebo také vytrvalostní či distanční ježdění, je jednou z méně známých disciplín jezdeckého sportu. Mezinárodní jezdeckou federací (FEI) je sice uznávaná teprve od roku 1983, ale neoficiální závody se konaly už dříve a zvlášť v USA mají distanční jízdy poměrně dlouhou tradici a těší se značné popularitě. Pojďme se na ně dnes v rámci našeho speciálu zaměřeného na děti a koně podívat blíže.
Nejznámějším a nejtěžším závodem je Tevis Cup, který se poprvé konal v roce 1955 a jezdí se dodnes. Je to jednodenní závod na 160 km (100 mil) z Tahoe City v Nevadě do Auburnu v Kalifornii, jezdci a koně překonávají převýšení až 2 500 m a střídání teplot od minusových až po blížící se 40°C. V ČR se „1. československý distanční dostih“ konal v roce 1985 a pravděpodobně to byl i první distanční závod ve východní Evropě vůbec. Dnes jsou vytrvalostní závody u nás pořádány pod záštitou ČJF a v roce 2006 hostil Zábřeh na Moravě i mistrovství Evropy juniorů a mladých jezdců.
Ochlazování koně.Vytrvalostní ježdění vychází z prapůvodního využití koně k rychlé dopravě osob a zpráv na dlouhé vzdálenosti. Od starověku přes středověk, rakousko-uherskou armádní jízdu až po americký Pony Expres. Z dřívější nezbytnosti se ve dvacátém století stal sport a zábava.
Laicky a velice zjednodušeně řečeno je vytrvalostní jízda vlastně takovou dlouhou terénní vyjížďkou. Narozdíl od historie je ale v dnešní době kladen veliký důraz na zdraví koně a v průběhu závodu i po jeho skončení je kůň podrobován přísným veterinárním prohlídkám a při jakékoliv pochybnosti o jeho kondici a zdravotním stavu je okamžitě z dalšího pokračování v závodě vyloučen. Je tedy velmi důležité znát svého koně, správně odhadnout jeho síly a určit si vhodné tempo.
I po dojetí do cíle závodu (který může měřit i více než 160 km) musí být kůň v takové kondici, aby byl teoreticky schopný pokračovat dále. „Fit to continue“ (anglicky schopný pokračovat) je totiž základním heslem vytrvalostního ježdění.
Budeme–li citovat z oficiálních pravidel Vytrvalostních soutěží (dostupná na www.cjf.cz): „Vytrvalostní jízda je soutěží prověřující rychlost a vytrvalecké schopnosti koně. Aby byl úspěšný, musí mít soutěžící znalost o tempu a správném využití svého koně v terénu. Vytrvalostní jízda je soutěží na čas. Kůň, který dokončí trasu v nejkratším čase, bude vyhodnocen jako vítěz soutěže.“
Každá soutěž se skládá z určitého počtu etap a po dojetí každé etapy (max. 30–40 km podle obtížnosti soutěže) je stanovena povinná přestávka pro provedení veterinární prohlídky. Vytrvalostní soutěž tak musí být rozdělena minimálně do dvou etap oddělených povinnou přestávkou. Pouze národní soutěže do délky 30 km můžou být organizovány jako jednoetapové (to znamená, že veterinární prohlídka je až závěrečná po dojetí celé soutěže).
Jednodenní vytrvalostní jízdy se v národních soutěžích rozdělují následovně podle stanoveného stupně obtížnosti:
Oficiálních vytrvalostních soutěží se můžou účastnit pouze jezdci a koně s platnou jezdeckou licencí ČJF. Jezdci můžou mít buď klasickou licenci, platnou pro parkury, drezuru a všestrannost, nebo speciální endurance licenci (při skládání zkoušek na tuto licenci se vypracovává test z všeobecných a vytrvalostních pravidel, neskládá se zkouška z parkuru, pouze z drezury a předvedení koně, ale uchazeč musí najezdit minimálně 150 bodů v tzv. Kvalifikačních předkolech). ZZVJ pro získání jak klasické, tak vytrvalostní licence je možné skládat nejdříve v roce dovršení 12 let věku uchazeče. Koně můžou startovat v soutěži „Z“ nad 30 km nejdříve od 5 let stáří.
Na cestě.Pro jezdce, kteří nemají licenci a chtějí si vytrvalost třeba jenom zkusit nebo si chtějí vyjezdit oněch 150 bodů a složit ZZVJ–E, jsou určena Kvalifikační předkola. Kvalifikačního předkola se tedy můžou účastnit jak jezdci, tak i koně s licencí i bez licence. Podmínkou je ale členství v některém subjektu (jezdeckém oddílu, klubu) registrovaném u ČJF.
Maximální délka KP je 30 km, a protože se ještě nejedná o soutěž v pravém slova smyslu, je zde stanovena omezená rychlost na maximálně 15 km/hod, ale zároveň je dán i časový limit, do kdy musí soutěžící dojet do cíle nejpozději (to aby někdo nešel třeba celý závod krokem). Minimální věk koně jsou 4 roky a jezdce 12 let, ale nemá-li platnou jezdeckou licenci, může startovat pouze v doprovodu jezdce–osoby starší 18 let nebo musí být závod na uzavřeném okruhu (což u nás nebývá).
Trasa závodu je značená, ať už barevnými fáborky nebo vápnem na cestě či jiným vhodným způsobem. Každý jezdec a jeho tým (je důležité mít s sebou jednoho až dva pomocníky pro chlazení a pomoc s koněm) dostanou navíc ještě mapku s vyznačením trasy a míst, na kterých je možné koně napojit a ochladit (tzv. servisní body).
Tak jako pro každou disciplínu existují i pro vytrvalost vhodnější a méně vhodná plemena koní. Kůň pro vytrvalostní ježdění by měl být odolný nejen fyzicky, ale i psychicky, schopný se přizpůsobit cizímu prostředí a bez problémů se zde nažrat a hlavně napít. Měl by být schopný se pohybovat ve skupině více koní, být dokonale ovladatelný a nebýt příliš snadno vzrušivý a nervózní (hrozí pak nebezpečí, že se mu při veterinární kontrole nezklidní tepy na předepsanou hodnotu).
Nejpoužívanější a nejrozšířenější jsou pro svou tělesnou stavbu a strukturu svaloviny arabští plnokrevníci, shagya–arabové a různí kříženci arabů. Dobře využitelní jsou i achaltekinci, kabardinci, ale pro svou vytrvalost třeba i fjordi. Naopak pro příliš vyvinutou svalovinu (kůň se hůře ochlazuje) nejsou ideální americká plemena jako quarter horse. Angličtí plnokrevníci zase bývají příliš vzrušiví a mají problémy s uklidněním se.
Nižší závody je ale schopný absolvovat téměř každý zdravý a pravidelně trénovaný kůň nebo poník! A menší koně mají dokonce úlevy jak v hmotnosti, kterou musí nést (ta je ale předepsaná až od vyšších závodů), tak v tepové frekvenci, kterou můžou mít vyšší než velcí koně. Důležitá je ale i kondice a schopnosti jezdce, aby koni absolvování závodu neztížil, ale naopak ulehčil a i sobě nezpůsobil zdravotní problémy.
Z vybavení je důležité perfektně padnoucí sedlo, které musí koni bezpodmínečně sedět, netlačit ho a nikde nezraňovat a zároveň musí být pohodlné i jezdci. Pro kratší vzdálenosti se dá použít jak anglické, tak westernové nebo vojenský bok či McClellan. Pro delší závody je vhodnější speciální vytrvalostní sedlo.
Třmeny jsou lepší širší, ideální jsou se speciálním chráničem – uzavřené tak, aby nedošlo k proklouznutí nohy, s těmi se totiž můžou použít i boty bez podpatku, třeba pohodlné tenisky, v kterých se dobře běží vedle koně (i tak lze část trati absolvovat).
Důležitý je i podbřišník, ten taky nesmí koně nikde odírat. Podsedlová dečka by měla zabírat co nejmenší plochu, aby nebránila ochlazování koně, a určitě je potřeba mít s sebou na závody minimálně jednu až dvě další na výměnu (nejedeme–li předkolo pouze s jednou etapou). Pro fixování sedla se často používají poprsníky. Lépe než kůže se osvědčily syntetické materiály, které se dají snadno omývat a netrpí kontaktem s koňským potem a vodou tolik jako kůže.
Ze syntetických materiálů se používají i uzdečky (často v pestrých zářivých barvách), které jsou specifické ještě tím, že plní i funkci ohlávky a udidlo s otěžemi je připnuto pomocí karabinek, aby se dalo velice rychle odepnout (kůň se tak může v přestávkách pohodlně nažrat a napít).
Z pomocných otěží je povolen pouze průvlečný martingal. Udidlo se používá takové, na jakém je kůň zvyklý chodit (zase pozor na odření koutků), ale jezdit se dá dokonce i na provazové ohlávce (samozřejmě pouze pokud je kůň takhle dokonale ovladatelný). Pokud to kůň potřebuje, může mít různé chrániče končetin, ale při jejich použití existuje nebezpečí zapaření nebo zapadnutí kamínku či větvičky a následné odření. Absolutně zakázány jsou ostruhy, bič nebo jiné donucovací prostředky.
Jezdec musí mít helmu (do 18 let povinně tříbodovou), vhodné oblečení, jako je tričko s límečkem, jezdecké kalhoty a jezdecké boty s podpatkem, v případě, že má uzavřené třmeny, může mít i boty bez podpatku, dle potřeby jezdecké rukavice, chapsy. Důležité je, aby oblečení bylo pohodlné a uzpůsobené do terénu. To znamená, že se nejezdí v jezdeckém saku, dobré je mít dle počasí vestu nebo mikinu a větrovku.
Nezbytným vybavením jsou hodinky se správně seřízeným „velitelským“ časem, tj. časem shodným s oficiální časomírou rozhodčích. Na vyhlášení by měl mít jezdec čisté, slavnostní oblečení odpovídající disciplíně, pro tuto příležitost může použít i jezdecké sako.
Dále je potřeba dobrá nálada, odhodlání a cit pro svého koně. Rozhodně je totiž lepší závod dokončit, i když třeba na posledním místě, než dojet mezi prvními, ale být vyloučen, protože koník neprojde veterinární prohlídkou.
Určitě to stojí za to! Takže pokud vás to jen trochu láká, určitě neváhejte a přijeďte si nějaké to „KP“ v příští sezoně vyzkoušet.
Článek byl připraven ve spolupráci s klubem PennyGirl.cz.
(Foto a text: Autoři PennyGirl.cz.)
Již od července zde ve spolupráci s klubem PennyGirl zveřejňujeme sérii článků o tom, jaké radosti přináší čas trávený společně...
