Milí rodiče, chtěla bych se s vámi podělit o trampoty rodiče dítěte školou povinného, které vede třídní žebříček dětí s poznámkami... Právě tak začíná dopis jedné ze spolupracovnic redakce JáRodič, která si ovšem nepřeje být jmenována. Záhy pochopíte proč...
Vždy jsem snila o holčičce, která bude stejně chytrá jako maminka s tatínkem, ovšem i s dalšími přednostmi. Dokud jsem neměla dítě, tak jsem obdivovala všechny ty upovídané a zvídavé děti, které se svých rodičů ptaly na různé věci, které je zajímaly a byly tak samostatné, že si hodně věcí sami vyřídily a zjistily. Přesně takové dítě jsem si přála – a takové se mi narodilo. 
Autor: Raycan / Dreamstime.com
Byla jsem nadšená, že se mi narodila krásná holčička, která velmi brzy vykládala, měla ráda společnost a neustále chtěla něco vyrábět, hrát si na školu a předvádět svá „komická čísla“. Nikdy ve společnosti našich přátel nezkazí žádnou zábavu, hodně věcí si vyřídí, se všemi se velmi rychle seznámí a má ten dar, že si ji každý oblíbí. Je to podle ostatních takové „milé kouzelné živé dítě“.
Na dětském táboře byla velmi samostatná a velmi soutěživá a podle ostatních „zlaté dítě“. Samozřejmě nesmíme opomenout ani její neustálou potřebu ustavičných otázek. I když se všichni snažíme dát jí rozumnou odpověď, vždy si najde další desítky navazujících doplňkových dotazů.
Všichni bychom byli spokojení, pokud by nenastala ta důležitá fáze „školní docházky“. První školní den byl opravdu kouzelný – paní učitelka byla hodná, usměvavá a velmi příjemná. Nic nenasvědčovalo tomu, co se bude další rok odehrávat. Nebudu vás zatím obtěžovat našimi problémy v chodu družiny nebo v chování spolužáků a žáků z vyšších ročníků… to někdy příště.
Snažila jsem se z mé dcery vychovat alespoň slušnou holčičku, která se bude chovat hezky k ostatním (k dětem i dospělým), bude pomáhat a hlavně nebude nikomu ubližovat. Zatím tyto vlastnosti má, ale jak běží čas a jak vidím chování ostatních spolužáků, tak nevím, jak dlouho si to „udrží“. Slušnost a pravdomluvnost. v této době a hlavně mezi dětmi není zrovna „in“.
Nikoho nezajímá, jak se k sobě děti chovají o přestávkách a pokud si nějaký žáček „postěžuje“ na nevhodné chování jiného, tak je paní učitelkou odbyt: „Nežaluj!“ Takže zastání najdete opravdu jen ve výjimečných případech a hlavně se řeší nepozornost v hodinách, což je právě náš případ!
I když se s dítětem vzorně připravujeme na každý vyučovací školní den a píšeme všechny úkoly, není nám to nic platné. Zatím má samé jedničky a učení jí nedělá problémy. Je sice pravda, že se nám párkrát stalo, že si naše „nepozorné“ dítě nezapsalo do deníčku domácí úkol, ale naštěstí máme plno jiných třídních „zvědů“, kteří nám tyto doplňující informace sdělí.
Nejdříve jsme dostávali poznámky typu „vyrušuje“, „opisuj stejně jako ostatní, toto na tabuli nebylo“, někdy psala v písemkách více, než musela, protože přece „přeslechla“ přesné zadání, ale i přesto si ji paní učitelka chválila, že ji obdivuje, jak to přes všechnu nepozornost zvládá.
Postupně jsem už takovou chválu neslyšela. I když je ve třídě více žáčků, kteří jsou spíše divocí a ostatním ubližují, více na sebe strhává pozornost naše nesoustředěnost a nepozornost v hodinách, kterou paní učitelka vnímá jako drzost a ignorování. Už skoro každý týden máme poznámky se stejným významem - “nepozorná a nesoustředěná!“
Postupem času poznámky zabíraly v naší žákovské knížce více prostoru. V závěru poznámek jsem byla vždy požádána o domluvu. Vždy jsem se snažila dceři domluvit, ale i přesto mělo mé dítě neustále nějaké otázky na paní učitelku kvůli objasňování zadávaných úkolů, často vykřikovala správné odpovědi na dotazy paní učitelky bez delšího čekání na vyvolání a často prý pracovala úplně jinde, než měli zadané. Tak ráda bych paní učitelce pomohla, ale kdykoliv jsme si o tom s mojí dcerou povídaly, tak i ji prý ruší ostatní děti, správné odpovědi vykřikuje, protože když se hlásí, tak ji paní učitelka nevyvolá atd. Vlastně jsem ani nemohla přijít na ten pravý důvod, protože nejsem s nimi ve třídě, abych mohla objektivně posoudit pravdivost tvrzení a skutečnosti.
Jelikož patřím mezi maminky, které se snaží vše vyřešit, byla jsem tak důsledná, že jsem se nejdříve snažila zklidnit dceřin nervový systém dostatkem hořčíku a B-komplexu, ale nepomohlo to. Nakonec jsem došla k názoru, že by nám mohla pomoci návštěva pedagogicko-psychologické poradny.
Ten velký den nastal! Ukázaly jsme paní psycholožce naši sbírku poznámek a odpovídaly na všechny informace z našeho rodinného a školního života, které jí zajímaly. Řekla jsem jí o mém podezření na „moderní nemoc nepozorných dětí“ ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorder - hyperaktivita spojená s poruchou pozornost, též je možno se setkat s názvem ADD - (Attention Deficit Disorders) - poruchy pozornosti. Jelikož podle mého názoru mé dítě splňovalo hned několik z příznaků této nemoci, a to: poruchu pozornosti při vyučování, problémy s usínáním, dělá chyby z nepozornosti ve škole, odkládá plnění školních úkolů, snadno se nechá vyrušit vnějšími podněty, je zapomnětlivá, často si pohrává s rukama, vrtí se na židli, má potíže trávit volný čas potichu, často příliš mluví, vyhrkne odpověď, ještě než byla dopovězena otázka..
Paní psycholožka podrobila mé dítě specializovanému testu na pozornost, výdrž a krátkodobou paměť a vše měla nadprůměrné. Její pozornost nezaznamenala během hodinového sezení žádné výkyvy, všechny úkoly řádně splnila. Takže jsme došly k závěru, že mé dítě je v naprostém pořádku, bez známek hyperaktivity.
Vlastně není co řešit. Jsem sice ráda, že mé dítě prošlo specializovaným testem, je v pořádku, ale přišla jsem o možné „polehčující okolnosti“ při dalších možných poznámkách; pro paní učitelku tak nemám na nepozornost dítěte reálné vysvětlení.
Tímto bych chtěla všem rodičům popřát pevné nervy a pochopení pro jejich děti, které nosí „nepodstatné poznámky“. Smiřme se s tím, že naše děti nebudou mít všechny námi představované nejlepší vlastnosti a zapálení pro školu; povinnosti a všechno kolem asi nejde vyřešit k plné spokojenosti.
Vždyť se snažíme naše děti vychovávat jak nejlépe dovedeme, a tak musíme doufat, že nám to někdy „v dobrém“ vrátí. Samozřejmě ani všem učitelům a učitelkám nezávidím jejich nesnadnou a mnohdy velmi psychicky náročnou práci a přeji jim, aby neztráceli s našimi dětmi trpělivost a měli pochopení pro jejich individuality. Vždyť tráví s našimi dětmi více času než my, kteří chodíme do práce a děti k nim vzhlížejí jako k těm, u kterých hledají po dobu školní docházky oporu a bezmezně jim důvěřují. Přeji hodně sil do nového školního roku!
