My musíme bohužel nechat uspat našeho miláčka, vůbec nevím jak to říct dětem a taky nevím, co s ním pak :-(

18.prosince navždy odešla naše kočička Rézinka.Bylo těžce nemocná a bohužel nebylo možné jí zachránit.Bylo jí téměř 18 lez.Máme jí moc rádi,vzpomínáme,bude navždy žít v našich srdcích

Před čtyřmi dny mi zemřela moje milovaná kočička Mourinka, bylo jí 12 let. Nejhorší na tom pro mě bylo asi to, že to s ní šlo hrozně rychle z kopce. Třeba ještě před měsícem absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by měla zemřít. Čile běhala po zahradě, jedla 3x denně a nosila nám před vchod do baráku nachytané myši. Vždycky jsem si myslela, že se dožije vyššího věku, třeba aspoň 15ti... ale na začátku července začala čim dál tim míň chodit domu... vždycky přišla buď jen ráno a nebo až večer, jinak jsem ji celý den neviděla a nepřišla ani na zavolání. Říkala jsem si, že už je přeci jen starší a že jí třeba vadí vedra a tak odpočívá někde ve stínu. Vůbec mě nenapadlo, že by s ní mohlo něco být. Byla jsem blbá a teď když už tu Mourinka není, si to moc vyčítám... třeba bych jí ještě dokázala zachránit, kdybych jí vzala hned na veterinu. :-( No a minulý týden v pátek, když v podvečer přišla domů, jsem už věděla že je zle... Mourinka byla hubená, že když jsem jí pochovala, připadalo mi to, jako bych v rukou neměla nic. Měla zaslzená očíčka a úplně odmítala papat, jenom se sem tam napila vody... a to bohužel k životu nestačí. :-( V tomto stavu mi doma vydržela dva dny. Ležela v koupelně na dece a mně pomalu docházelo, že je to asi konec. Pokaždé, když jsem se tam šla na ní podívat jsem se neudržela a začala jsem brečet. Mourinka to asi vycítila, protože pokaždé začala vrnět, ovšem to mě donutilo brečet ještě víc. V sobotu, den před svou smrtí, už se chudinka skoro ani nemohla postavit na pacičky. Byl to hrozný pohled, i přesto že jsem přes slzy neviděla skoro nic. A v neděli dopoledne přišlo to nejhorší... Mourinečka už jen nehnutě ležela a lehce dýchala. Najednou se jakoby zatřásla, a vydechla naposledy. Ale ještě se předtím se na mě podívala, jako by říkala sbohem.... v ten moment jsem dostala obrovský záchvat pláče, odešla moje milovaná kočička, moje nejlepší kamarádka která mi rozuměla jako nikdo. Ještě dobu jsem pak u ní seděla jako v tranzu a nemohla tomu uvěřit. Odpoledne můj bratr vykopak na konci zahrady hrobeček, kde teď moje zlatíčko odpočívá. Ještě než jsme ji tam uložili, jsem ji naposledy pohladila a řekla pár slov na rozloučení. K hrobečku chodím minimálně dvakrát denně a pokaždé mi tam pár slz ukápne. Na druhou stranu si říkám, že měla pěkný život, já jsem ji milovala a všichni v rodině ji taky měli rádi. A co je nejdůležitěšjí - před smrtí se netrápila, nic ji nebolelo. Odcházela věkem, až nakonec "usnula". Ta kočička byla něco jako moje první dítě a doma je to bez ní divné, prázdné... vůbec netuším jak se tím budu dál srovnávat. Ale jedno vím: nikdy na Tebe, Mourinko, nezapomenu a mám Tě strašně moc ráda! Tvoje milující panička

Dneska mi umřela moje nejlepší psí parťačka, bylo jí necelých 11, dlouho trpěla angínou a asi jí selhalo srdíčko. Našla jsem jí po příchodu domů. Vyčítám si, že jsem v tu chvíli nebyla s ní, měla jsem jí držet v náručí, aby věděla, že jí mám ráda, ale tak byla sama. :(

Lemon Ahoj nyní se i já vyzpovídám, dám rady a popláču si. Na vánoce jsem si přála suchozemskou želvičku. Taky sem ji dostala. Byla nádherná a kyseloučká jako citron. Pojmenovala jsem ji Lemon. Byla to samička, bez papírů a měla asi 3-4 roky. Jenže byla ze zverimexu a my jsme to nevěděli. Byla v pohodě,ale za 6 měsíců měla velké otoky. Protože jsme ji milovali chodili jsme s ní na injekce na veterinu. Jenže... Jí to moc nepomohlo. Dnes jsem ji viděla lapat po dechu, jenže jsem ji netihla pomoc. A v tu chvíli vydechla naposled. Stala se důležitým členem rodiny a hned umřela. Aspoň se má teď dobře ve zvířecím nebíčku. Lemon byla jsi super budeš mi velice chybět. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj. Miluju tě Mary Rada: Nekupujte želvy ze zverimexu. Želvy chytají z jejich prostředí a jsou nemocné!

Umřeli nám morčátka Pepánek a Štěpánka. Pepánek umřel první a bylo mu jen 3.5 roku a Štěpánka byla starší a asi dostala šok když bez něho není. A to že budete dítěti vykládat že je v nebíčku je dobré nejen pro děti ale i pro dospělé dokáže to alespoň trochu spravit náladu když si představíte jaké to tam asi může být-sluníčko, mír, klid, hodně potravy, přátelé a spokojenost. Představte si že třeba ,že vám je mazlíček vděčný za to že jste mu poskytovali dostatek lásky, potravy nebo ,že na vás stále myslí a vy na něj a nikdy na sebe nezapomenete. Je to smutné já byl rozhozený i když mi umřela skalára.

Včera nám odešel naš milovaný parťák kocourek Bertík. Měl těžký zánět ledvin a ledvinový kámen. Zvěrolékař ho chtěl operovat, ale já jsem viděla, v jakém už je zuboženém stavu, že by operaci ani nepřežil, tak jsem to odmítla. Našla jsem jinou zvěrolékařku pro konzultaci, zda dělám dobře a ta mi to jen potvrdila. Řekla, že už je v kritickém stavu a nedá se nic dělat. Kocourka jsme měli patnáct let a byli jsme s ním maximálně sžití.Těžko se s jeho odchodem vyrovnáváme. Známí nám doporučili další zvířátko, ale to zatím určitě nechceme. Až čas ukáže, jak na tom budeme.

Dobrý den, před 3 dny mi zemřela moje dvou a půl letá Kočička Roxynka.Vypadla z okna ze 4 patra hned jsme jeli na pohotovost, veterinář jí zrengenoval napíchal injekce proti bolesti,antibiotika atd, a poslal nás domů s tím, že vypadá že je v pořádku.Ale podotknul bohužel to na co pravděpodobně zemřela, že může nastat vnitřní krvácení.Celý den jen ležela a byla pořád šoku a potom kolem 12 hodiny v noci začala plakat a hrozně mrančet a já volala všude možně aby nás odvezli k veterináři ale nikdo mi nebral telefon jen veterinář, který už nám bohužel nepomohl.Bylo to to nejhorší co jsem kdy v životě prožila vidět jí jak tak moc trpí a já jí nedokazala pomoci.pořád jí mám před očima a nemůžu od té doby přestat brečet.vidím jí tady pořád ležet a plakat.Hrozně moc mi chybí a vím že je to moje vina nedokážu se s tím vyrovnat.nevím co mám dělat.Byla tak hrozně hodná, milá a krásná.

Dlouho jsem se trápil, trpěl děsnými výčitkami - jak čtu, tak je to normální. Nakonec mi nejvíc ze všeho pomohl tnehle článek: http://lentilki.info/2012/01/duse-v-pokoji/ vzpomínky budou někdy bolet, někdy vám vykouzlí úsměv na tváři, důležité je si uvědomit, že mazlíčka už nic nebolí, už se netrápí, nic vám nevyčítá a je na lepším místě. A vy jste rozhodně nemohli udělat nic jinak. "Čára života prostě delší metráž neměla, ani nebyla z gumy, aby se ještě o kus natáhla..." Buďte smutní a vyplačte se, ale nezlobte se na sebe ani na mazlíčka, který vás opustil - věnujte svou energii a lásku těm, kteří tu jsou právě teď.

Měli sme už 5 let králíčka Matouše. za smrt muzu ja. Bylo nejak k veceru a ja se rozhodla ho dat na zahradu, dala se na nej jen ty mrize a na ne cihlicku. Mame velkeho cernejo vlcaka ktereho jsem zavrela do kotce alr nedala na zamek. Na zahrade sem sbirala tresne na druhe strane zahrady pak jen slysim rany a vlcam byl u klec. Rychle sem tam bezele, ale kralik uz bezel po zahrade a pes za nim. Volala sem rychle na dedu, protoze to je jeho pes. Rychle pribehl, ale kralik uz lezel pod stromem.. Deda se ho snazil ozivit tim ze na nej strikal vodu. Probudil se a zacal sebou mihat a kvuli psovi mel naruseny vas tak se pohnul a bylo.. Je pohrben na zahrade a ja si to porad vicitam. Byl soucasti rodiny. :(

Včera mi umřela moje milovaná kočička Charlottka. Vzali jsme si ji před 7 měsíci z útulku, kdzž ji byly 3-4 týdny. Někdo ji pohodil v lese. Od té doby, kdy k nám přišla, stala se pro nás tím nejdůležitějším. Vůbec není pravda, že kočky jsou samotáři, Charlottka pořád chtěla být u nás. Začala se mnou chodit i na záchod a jedla granulky jenom, kdzž jsem ji hladila, vždycky přišla a přemluila mě jít k její misce s jídlem. Když si s náma hrála, tak vždycky byla něžná, ani ve hře nekousla či neškrábla. Před 3 měsíci ochrnula na zadní nohy, což se naštěstí zlepšilo a postupně začaa zase chodit, ikdzž už nemohla moc skákat. Občas se ochrnutí vrátilo. Navštívili jsme 3 veterináře, udělali všechny testy, ale na nic jsme nepřišli. O víkendu ochrnla úplně celá. Byla ještě necelé2 dny v nemocnici, ale tělíčko ji úplně zradilo. Chtěla jsem si ji ještě na poslední noc vzít domů, ale veterinář řekl, že se trápí a že by to bylo sobecký,píchl ji injekci, byla jsem s ní až do konce. Pořád mi koukala do očí, kdzž jsme se loučily.Já nevím, jak mám bez ní existovat. Domov už není domov. Nechápu to, byla ztělesněním dobroty, proč musela mít takový strašný konec a tak brzy? Vůbec tomu nerozumím, mám ji v obýváku, nedokáži ji dát poslední sbohem a pohřbít ještě

Předevčírem nám zajel nějáký blbec roční kotě jménem Merlin teď se s tím nemůžu vyrovnat a je mi smutno jelikož moje sestra hned pořídila nové jméno jsem jí sice dala já ale tejně mi bude scházet Merlin .

Dobrý den. Před pár dny mi umřel můj králíček. Je mi 13 a nemám skoro žádné kamarády až na zvířata. Jsou to moji jediní dobří přátelé. Mám doma více králíčků, ale i smrt jednoho je moc těžká. A já se s tím pořád nemohu nijak vyrovnat. A zdá se mi, že od té doby co se to stalo jsem se hrozně změnila. Jsem hrozně drzá na rodiče i když nechci. A nejsem schopná se normálně ani učit. A i když se snažím být zase normální a k rodičům se chovat slušně tak to prostě nejde. A já nevím co mám dělat snažím se, ale ono to prostě nejde. Od té doby už s lidmi skoro vůbec nekomunikuji, protože ani nevím o čem bych měla mluvit. Když přijdu ze školy hned se zavřu v pokoji a nikoho tam nechci jen moje zbylé králíčky nebo psa. A já se chi bavit s rodiči, ale já nevím o čem. A je to hrozně těžké. A nejsem schopná myslet na nic jiného než na to, že už svého králíčka neuvidím a ani nevím co se mu stalo, že umřel. Chci, aby vše bylo zase normální. Co proto mám udělat?

Ahoj, doufám, že mi aspoň trochu pomůže vypsat tady svoje pocity, protože jsem úplně na dně ;( Zhruba před rokem si k nám našlo cestu zatoulané štěňátko - kříženec jezevčíka, narážel do plotu a kňučel, tak jsme se ho ujali.. Nikdo se po něm nesháněl a my si ho zamilovali. Bohužel se naučil podhrabávat plot k sousedovi a jednou, asi 2 měsíce po tom, co se u nás objevil,jsem ho našla ležet mrtvého u vrat, když jsem se vrátila z práce. Zhroutil se mi svět. Charlie utekl k sousedovi, který zde ani normálně nebydlí, ale náhodou se tu nacházel ve všední den a měl otevřená vrata. Od něho Charlie vyběhl na silnici zrovna ve chvíli, kdy tudy projíždělo jedno z maximálně 10 aut, co tu denně projedou.. Skočil mu přímo pod kolo, naštěstí snad ani nemohl nic cítit :( Soused ho položil před naše vrata, abychom si nemysleli, že třeba utekl.. Potom nám všechno přijel ještě vysvětlit. Větší bolest jsem do té doby asi nezažila. Ještě před měsícem, když jsem si chtěla zarámovat Charlieho fotku, jsem se znovu sesypala, není dne, kdy bych si na něj nevzpomněla a je to už 10 měsíců. Bohužel to není všechno. Chvilku po smrti Charlieho jsme si vzali štěně křížence NO (máme ještě kolii, ale nechtěli jsme, aby zůstala sama). Nejdřív to bylo strašně těžké starat se o hyperaktivní fenku, která zničila, na co přišla, příliš se nesoustředila na výcvik apod. Začla jsem s ní chodit na kurz pro štěňata a postupně se vše zlepšovalo. Přestala nás kousat, začala aspoň trochu poslouchat a postupem času jsme si ji naprosto vymazlili. Spolu s kolií ale začaly utíkat k rybníku a na pole, Chérie byla schopná vykousat díru v pletivu, přeskočit jakýkoliv plot i vrátka. Každou díru jsme vždy pečlivě opravili, nakoupili jsme elektrické obojky.. Jeden obojek rozkousaly a druhý utopily.. A začaly utíkat i po silnici. Snažili jsme se je obě mít co nejvíce doma na očích aspoň do jara, kdy plánujeme udělat nový plot. Bohužel už je pozdě. Včera ráno u nás zazvonil nějaký pán, že našel Cherinku ležet u silnice, že ani nevypadá, že by ji někdo srazil, ale nemůže se zvednout. Hned jsem pro ni jela, ti lidé mi ji pomohli naložit do auta a s manželem jsme ji vzali na veterinu. Tam nám řekli, že je březí a jak je možné, že to nevíme, že jsme si museli všimnout, že bude rodit a že má zánět dělohy. Štěňata byla mrtvá, a bylo tedy nutné udělat císařský řez. Cherinku jsme tedy nechali na operaci a jeli domů. Za 2 hodiny nám od veterináře volali, že potřebují, abychom sehnali velkého mladého psa, který by mohl Cherince darovat krev. Psa jsme sehnali, dovezli ho tam, ale než mu stačili krev odebrat, Cherinka umřela. Někdo ji srazil, byla to prý hodně velká rána a měla potrhaná játra. Vyčítám si, že jsem nevěděla, že je březí, při hárání jsme ji opravdu hlídali :( Já zas pro změnu čekám naše vymodlené dítě a nevím, jak mám zároveň truchlit a taky se příliš nestresovat, abych neohrozila to malé. Ta bolest mě užírá zevnitř a vím, že se nedá nic dělat. Mohli jsme mít Cherinku a její štěňátka a nezbylo nám nic, než pocit beznaděje. Kdybychom byli tyrani a psy měli uvázané na řetězu, určitě by se nám to nestalo. Proč neexistuje žádná spravedlnost? To přece nemůžou být náhody.