Byli mi 4 když sem měla svého Briarda Kimíka.Byl to milý blondatý pes.Vozil mě na zádech po zahradě jako kůn.Furt sem za ním chtěla jezdit.Jednoho dne sem za ním přijela..Dala sem mu rohlík jako vždycky.Chvilku hladila a šla na oběd.Pak jsme jen slyšeli štěkot.Vyběhla sem na zahradu a vydím Kimíka jak štěká na kolemdoucí lidi.Zařvala sem : Kimíku nech toho. Rozběhl se ke mě ale najednou se mu podlomily nohy.Spadl na zem.Rozběhla sem se za ním.Vzala sem mu hlavičku do náručí a říkala mu : Kimíku to bude dobrý.Bude to fajn.Neboj se. Pak už jen zakvičel a pomalu zavřel očí.V tu chvíly sem si řekla : To nemůže být konec ! Začala sem křičet na mámu : Mami mami pomoz mu ! Zachran ho !Udělej něco !Máma už se jen chytila táty kolem krku a začali brečet.Já sem furt držela jeho hlavu a koukala na zavřené oči.Stále sem nepřestala křičet aby mu máma pomohla a zachránila ho.Máma pak přistoupila chytla mě za rameno a řekla.Eliško je mi líto.Kimíkovi už nepomůžeme... Pořád na to nemůžu zapomenout.Je těžké se kokat vašemu umírajícímu zvířátku do očí.Vidět jak zhasíná život v tom nejlepším co máte.Pořád to mám v hlavě.Nemůžu na to přestat myslet..

Budou to 4 měsíce, co umřel náš milovaný kocourek. A i když už máme nového, pořád se s tím nedokážu vyrovnat. Původně jsem kočku vůbec nechtěla, ale zasáhla náhoda. Sestra mého přítele našla opuštěné koťátko, o které se chtěla starat sama, ale kvůli práci na něho neměla čas, tak ho dala rodičům. Já s přítelem jsme pro něho jeli. Hned,jak jsem ho uviděla, přirostl mi k srdci. Jelikož studujeme, jezdili jsme k nim jen na víkendy. I to mi stačilo abych si ho bezhlavě zamilovala. Vozila jsem mu dobroty, promazlila s ním každou volnou chvíli, spal se mnou v posteli... Jednou jsem přijeli a rodiče nám sdělili, že celý týden nechtěl jíst, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože moje dobroty hnedka slupl a pak bylo zase všechno v pořádku. Jenže po nějaké době začal hubnout, i když jedl normálně. Rostlo mu bříško a mně bylo vyčítáno, že je tlustý, protože ho pořád cpu. Zhoršovalo se to a pak jsem našla, co by mu mohlo být. Byl to FIP, nechtěla jsem tomu uvěřit a brečela asi týden v kuse. Když to veterinář potvrdil, zhroutil se mi svět. Nedalo se nic dělat, jen se koukat, jak pomalu odchází, naštěstí to pro něj nebylo nijak bolestivé. Veterinář řekl, že dokud jí, je to ještě dobré, až přestane, máme ho vzít na injekci. Kocourek stále jedl, bojoval. Jeden den jsme museli odjet na svatbu, vypadal v pořádku (v rámci možností), jedl. Na svatbě jsme mu nabrali plno dobrot a těšili se, jak si pochutná. Když jsme přijeli zpátky, byl mrtvý. Bylo to hrozné. Pořád si vyčítám, že jsem nikam neměla jezdit a být s ním. Přítel říká, že čekal na to, až tam nebudu, protože viděl, jak se kvůli němu děsně trápím. Nového kocourka mám taky velmi ráda, ale pořád mi hrozně chybí ten starý. Tohle bych nikomu nepřála..

Zítra 17.11.2014 půjde k uspání moje fenečka... když jsem býval neoblíbený kdysi ve škole... tak jsem měl pořád Ťapu a teď mi má odejít, pokaždé mi uměla rozradostnit a rozjasnit den i mysl a nic za to nechtěla. Je to člen rodiny... a zítra... je těžce nemocná a trápí se.. je jí 8 let... já nevím jak se s tím mám vyrovnat protože mi je připomínkou i mého dědečka který ji vychovával a dnes je taky...... Ťapka je a bude navždy součástí rodiny a já se jí tímto omlouvám za to že jsem jí nikdy neoplatil to co udělala kdy ona pro mě ... sbohem Ťapi :´(

včera 26.10.2014 mi umřelo morčátko Micky bylo jí 6 let byla zdrává,štastná vždy mě dokázala rozradostnit když mi bylo nejhůř. Poznaly jsme se tak že když jsem šla s kamarádkou ze školy se v křoví něco šustlo a já ze zvědavosti se podívala co to je a ejhle bylo tam krásné zrzavé morčátko šla jsem domů a řekla to mámě a pak sem tam šla znovu a Mycky ke mě přiběhla a já si jí vzala domů ještě v ten den sem šla s ní k veterináři s tsm mi řekli že je malinké morčátko kterýmu je 6 týdnů ještě v ten den jsem se jí zamilovala hrozně milovala ovoce a zeleninu..Nikdy nezapomenu to jak sem k ní vždycky přišla a oona začala kvíkat radostí to jak krásně vrnila když jsem si jí hladila..Porodila 2 malá morčátka a jedno jsem si nechala aby Mycky nebyla sama.. mám hodně zvířat,ale žádný nemám ráda tak jako jí máma mě na její smrt dlouho připravovala,ale včera když sem přišla domů už jí nebylo pomoci a já už od včera pořád brečim v noci jsem se probouzela :( hrozně mi chybí a já nevim co mám dělat :( ted ani nechci jít k malý protože vypadá stejně jako Mycky je mi hrozný smutno :( Týna

Taky bych se ráda vyzpovídala... Včera nám umřela kočička Kiki, měla 15 let - mně je 16, prožila se mnou v podstatě celý život. Bylo to malé kotě, které porodila kočka bez domova... Jen tak se potulovala a najednou potkala mého bratra, který ji vzal k nám domů. Pamatuju si, jak jsme si vždycky hrály na zahradě tím stylem, že po mně skákala a pokoušela se mě bít tlapkami... Během našeho společného života jsme se 3x stěhovali. Dvoje první stěhování bylo do domů se zahradami, takže tam jsme dováděly. Nakonec jsme ale skončily v bytě, ale ne zas v úplně malém. Postupem času k nám začaly přibývat další kočičky, ale Kiki se s nimi ani nekamarádila ani nebyla proti nim. Po kastraci nám začala trochu tloustnout, ale to nic nebylo. Až doteď ... Začalo to na začátku července. 2 dny ležela pod rozkládacím gaučem a nechtěla vylézt, dokonce nejedla ani nepila. Vylezla až když máma začala naklepávat řízky (na to vždy slyšela). Když lezla, tak se plazila jenom po předních dvou tlapkách a ty zadní vláčela za sebou. Myslely jsme si, že už zkrátka umírá, ono 15 let je přece na kočičku dost. Ale normálně jedla i pila. Po 2 dnech přestala jíst i pít a začala mít záchvaty při kterých se klepala a pěnilo se ji z tlamičky... Vzaly jsme ji na veterinu a tam nám pověděli, že ji selhávají játra. Dali nám kapačky na noc domů, celou noc jsem nespala, aby se ji nic nestalo, protože ji bylo už o tolik lépe, že chtěla chodit. Nakonec nám je nechali asi na další 3 dny. Předepsali prášky a chtěli udělat odběry, ale Kikinka byla natolik dehydratovaná, že ji nemohli odebrat krev, tak ji vyholili všechny 4 končetiny a potom i krk a nic... Ani kapička krve. Změnili jsme veterináře, který byl podle nás lepší. Její stav se pořád zlepšoval a potom se náhle zhoršil. Právě včera jsem přišla ze školy domů a naštěstí byla doma už i máma... Kiki ležela, zlehka dýchala a byla studená na ouškách a packách. Máma řekla, že to už je asi prostě konec a každou chvilkou to příjde. A taky přišlo... O hodinku později už přestala dýchat a vychladla úplně. Dnes ráno i odpoledne jsem za ní přišla na balkón, vzala do náruče, hladila ji po jejím studeném kožíšku a šíleně brečela. V životě jsem takhle nebrečela... Měla jsem ještě křečíka, dožil se 3 let a zemřel pravděpodobně na stáří... Taky jsem brečela, ale už je to dávno, teď jen na něj s úsměvem vzpomínám. Zkrátka Kikinka zůstala nehybně ležet v pelíšku, dnes jsme ji šli pohřbít do lesa. Máma si pořád vyčítá, že kdybychom šly na veterinu dříve, tak by tu ještě mohla být, ale podle mě jsou játra zákeřná věc, takže by stejně teď někdy zemřela ... Rozšiřovalo se to pořád do krve a do mozku, už se nedalo nic dělat. Chybí mi a dlouho bude. Vzpomínám na to, že když byla ještě zdravá, tak jsem nejednou brečela kvůli nějakým nepodstatným věcem vyskočila za mnou na postel a ťukala do mě hlavou na znamení toho, že všechno bude v pořádku, jen ať nejsem smutná... S mámou jsme doufaly, že se dožije alespoň Vánoc... Skvělá kočka, snad se má lépe.

nedávno nám na nádor umřel potkan. Bylo těžké se s tím smířit. A teď se zdá že na tu samou nemoc chcípne i druhej... Odpočívejte v pokoji... Leží v kleci dusí se a asi ho každou chvíli poneseme na injekci.

Včera nám krutým zpusobem zmrzačili našeho kocourka Mikeška,který měl 2,5 roku ,krutě ho přerazili musel být uspán ,,pořád před sebou vidím jak se plazil domů ,to tak bolí ,přitom to byli sousedé asi vlezl knim na dvorek tak ho zmrzačili a hodili ho zpátky do zahrady ze které se doplazil na dvorek ,ale už nešlo nic dělat ,ten pohled nikdy nezmizne stále to vidím jak vypadal proč sou lidi takové svině že ublíži nevinému bezbranému tvorovy

V pondělí jsme pohřbili našeho králíčka Lojzíka, byl naprosto zdravý, měl alergickou reakci na anestezii při dlouho plánované kastraci. Byla jsem u toho..bylo to příšerné, veterinář se ho ještě půl hodiny snažil oživit. Já se s tím asi nesrovnám, prožívám příšernou bolest a smutek, vůbec nejsem schopná odejít do práce, ani doma něco udělat, a manžel se taky složil, teď se markantně projevilo, že vhledem k tomu, že nemáme děti, tak ti králíci jsou pro nás víc než jen milovaní domácí mazlíčci. Je to nesmyslná ztráta, naprosto nečekaná, měli jsme předoperační vyšetřeni, všechno se zdálo v pořádku, ten lékař měl luxusně vybavenou ordinaci, obrovské zkušenosti... Sice náš byt nezůstal po jeho odchodu prázdný, ale přesto je jeho nepřítomnost citelně znát, měl úplně jinou povahu než ti dva, nani bordel kolem jejich pelechů a misek neni takovej jako normálně, a kluci jakoby vycítili průšvih nebo změnu a jsou zaražení.

Včera mi umřel klálíček.Měl jsem ho přes tři roky a to ,že umřel byla moje vina...mám postel která má dutý vnitřek kam se dávají peřiny..no a tak zavírám tu postel a jdu do koupelny jsem tam tak 3minuty pak se vracím a slyším nějaký hrabaní.Říkám si co tam zase dělá pak vidím ,že má hlavu v tý postely . Honem to otevřu a jsou tam kapky krvě Max úplně vyčerpanej a nemohl už skoro hýbat chtěl jsem se rozběhnout na veterinu, ale pozdě..nemůžu se s tím smířit a tuším ,že je na mě mamka naštvaná..probrečel jsem polovinu noci a seriózně jsem přemýšlel o sebevraždě.

Včera jsem po 10 letech pohřbila Matýska. Přenádherný černobílý kocourek ač obyčejný tk chlupatý jako peršan. Byl neobyčejný svojí povahou, dnes je to poprvé, co jsem vstala a on tu nebyl, každé vrznutí podlahy, každý nalezený chloupek, nedokážu nani vyprat tričko, v kterém jsem ho včera naposledy před eutanazií chovala. 10 let se mnou spal na polštáři, mazlil se, byli jsme jako jedna duše, pořád se na mě natahoval, bral mi z ruky kartáček na zuby a pro uchošťoury by lezl kamkoli...žádná jiná není a nebude jako on. Min. týden jsem šla k vetovi na podezření na herpesvirozu...on že je, tak ATB, druhý den zjistil šelest na mitrální chlopni...od té doby jsem hledala na netu a děsila se HCM, třetí den po RTG nebylo vidět srdíčko, měl hrdníček plný tekutiny, proto to špatné dýchání...hned odjezd na kliniku do Hradce, osátí mizní tekutiny..skoro 1/2 kila...nasazena diuretika a enap na tla, za 3 dny znova tam a na ultrazvuk. přes víkend jsme tedy Matýska trápili léky a stejně spal na tvrdé poličce nade mnou, tušila sjem, že je to zase zlé...bohužel v pondělí opět odsátí a ultrazvuk, který potvrdil to nejhorší...kardiomyopatii...te-rapie? Pravidelné odsávání...co 2 dny...nakonec by se stejně udusil, což jsem nemohla dovolit...takže jsem bez něj, týden nespím, nejím, nedokážu se s tím vyrovnat a chtěla bych odejít za ním...byl moje jediná rodina, žila jsem jen pro ně( mám ještě myšku, ale není taková)Vím, že ta nemoc je genetická a díky dlouhému kožíšku asi nebyl tak obyčejná evropská kočička...ale přesto si vyčítám, že kdybch to poznala dřív, mohl by tu třeba ještě 2-4 roky být...55 let, to je moc málo. Chtěla bych jednou znovu kocourka, stejného čb huňáčka a mazlivého. Od rána mám 4 lexaurin, který mě napsal dr. na rehabilitaci, když viděl v jakém stavu jsem a že veškerá snaha o moje léčení je teď marná. Ale pořád to bolí, nedokážu ovládat ty záchvaty stesku, beznaděje...jak se s tím jen vyrovnat. je to smutný, ale on byl pro mě nejdůležitější ze všech, žádná rodina mi nebyla tím, čím 10 let s ním....

já sem sice přišla o mazlíčka o mého křečka už před 40 dny ale pořád se s tím nemůžu vyrovnat je to těžké i když vím že sem s tím nemohla nic udělat.Rozsáhlá rakovina už se totiž vyléčit nedá.

Právě celá naše rodina prožívá obrovskou bolest ze ztráty milované fenečky a já hledám na netu rady jak se s tím vyrovnat. Jedna z možností je se svěřit a o bolest se podělit třeba v této diskusi, protože jak tak čtu jsme na tom všichni stejně. Naše fenečka se dožila 16ti let a přinesla do našich životů mnoho radosti, bezmezné lásky a šťastných dní. Byla celý svůj život zdravá, jen ke konci života se jí hůř chodilo, takže procházky byly jen krátké. Jenže poslední 3 dny už nic nejedla, nechodila a i vodu vyzvracela. Už se nedalo dívat na její trápení a před dvěma dny jsme museli udělat netěžší rozhodnutí v našem životě. S bratrem jsme se vydali k panu doktorovi. Musím podotknout , že bratr ještě chtěl z ordinace utéct a Dášenku nechat doma, ale já jsem ho musela přesvědčit,že jí to už moc bolí a že jí musíme nechat jít do nebíčka. V ordinaci jsme oba srašně moc brečeli, a i když byla plná čekárna, tak jsme se za ty slzy vůbec nestyděli.Usnula mi v náručí sladkým spánkem klidu. Přivezli jsme ji domů, kde nás už čekali naši rodiče. A to teprve začaly muka, když ji všichni viděli "spinkat" v pelíšku. Buleli jsme celá rodina. Musím přiznat, že svého tátu jsem za celý svůj život neviděla brečet, dokonce ani vloni, kdy zemřela jeho matka. Ale když viděl mrtvou Dášenku, brečel jako malé dítě. Mamka říkala, že brečel skoro celou noc. Dášenka totiž s ním trávila čas non-stop poslední 3 roky, od té doby, co šel do důchodu. Všichni jsme se schodli, že dalšího psa už mít nebudeme, protože ta bolest ze ztáty je příliš vysoká.Jak psal Aleš: "V žaludku kámen, na hrudníku pytel cementu, v očích slzy skoro celý den (lépe se to vyjádřit nedá)",srdce rozervané na několik kusů, pořád se koukáte, kdy se objeví její veselý kukuč......V našich srdcích zůstane navždy a nikdy na ni nezapomeneme.

Dneska nám zemřelo morčátko Míňa. Měla přerostlé zoubky. Veterinář ji připravoval asi tři návštěvy na broušení v narkóze, ale tu nepřežila. Byla s námi více než 5,5 roku, takže jsem se s ní za tu dobu hodně sžila a teď je tu hrozné ticho. Pohřbili jsme ji na zahrádce u babičky. Plakala jsem. Ani jsem nečekala, že by mě to tolik vzalo, bylo to přeci "jen" morče. Jenže mi moc chybí.

Předevčirem jsme na zahradě pohřbili našeho milovaného kocourka. chytil FIP, šlo to hrozně rychle. Dopřáli jsme mu aspoň smrt bez zbytečného trápení navíc, umíral mi v náručí. Stejně si vyčítám, co jsem mohla nebo měla udělat jinak. Nikdy dřív jsem si nemyslela, že bolest ze ztráty zvířete může být tak intenzivní. Pláču, kudy chodím. Nevím, jak se srovnat s tím, že už na mě nebude u dveří čekat a mazlit se. Svou inteligencí a osobností byl mimořádný. Najednou je tu takové prázdno.