Petře jen jsem ti chtěla ještě napsat aby jsi se držel tak jako já musím....vím jak ti je a není to příjemné vím jaký je prázdno ....pokud můžeš napiš jak jsi na tom.Myslím že to pomůže mnoha lidem.I já jsem takto hledala pomoc tím že jsem pročítala internet a rady od jiných...napiš jak se s tím vyrovnáváš.Jinak je mne to moc líto že tě to potkalo také.Nikomu tohle nepřeji

Ahoj, zase Vás zdravím. Jsou to tři dny, co mi můj Mikešek odešel. Pořád to strašně moc bolí a na mém srdíčku je obrovská jizva, která patří jenom Mikčovi.Myslím na něho 24 hodin denně a snad ani nechci na to přestat myslet.Trochu se bojím, že budou dny, kdy si nevzpomenu. I když doufám, že se to nestane, protože mám mýho hafa pochovanýho u nás na dvorku, takže kolem něho budu chodit pořád.Dneska jsem si dovezl velkou fotku, kde je Mikča v objetí mojí mámi.Už je zarámovaná a odedneška bude navždy připomínat krásná léta s Mikeškem. Teď ještě prolezu celý PC a nechám vyrobit ostatní fotky, kde je náš hafák.Jsou to tři dny, je to pořád moc čerstvé, takže slzy jsou tu pořád!Neubránil jsem se slzám při pohledu právě na tu fotku. Přesně si pamatuju, když jsem jí fotil. Co mi ale pořád nejde udělat, je vysát sedačku v autě od Mikčových hloupků, když jsme ho vezli na poslední cestu.Je to pořád strašně živá vzpomínka a nějak na to nemám sílu. Asi je to ten pocit, abych nezametal za Mikčou stopy... nevím. Každý den chodím za Mikčou na hrobeček a kontroluji, zda je v pořádku. Pomáhá mi to celé nějak překonat a mám pocit, že dostávám od Mikeška odezvu s tím, že se má krásně. Ještě jsem nepsal o jedné věci, která je těžko uvěřitelná, ale přísahám na Mikeška že se to stalo. Když jsem cítil, že se blíží konec a pročítal jsem internet a četl, že pejskové odchází na duhový obláček, tak jsem si říkal, jo to je hezká pohádka. Ale v pondělí, když jsem kopal hrobeček, začalo pršet a vysvitlo sluníčko. Nad domem se udělala tak neskutečně pravidelná duha od země do země. Bylo to znamení, že pro Mikču je ten duhový obláček připravený a cesta je otevřená. S lopatou v ruce jsem brečel a doufal, že to zvládnu. Takže tak.... je mi pořád moc zle, ale musím fungovat v práci. Takže se snažím ovládnout, ale jakmile je chvilka a jsem sám, prostě to vypustím a rozbrečím se. Snad se nebudu trápit věčně a dostanu přesvědčení, že je všechno ok a můj milovanej pesan je šťastnej. Přeju pokud možno snesitelný den.

Petře já jsem na tom stejně jako ty.Je to už 6 den ale bohužel pořád mě to trápí.Nic mne nebaví a dobře znám ty pocity co popisuješ...ano v práci člověk fungovat musí,protože ty ostatní to asi tak moc nepochopí.Ale když jsem sama tak mám záchvat pláče a hlavně se zas nerada vracím domu.Je tu prázdno a nějak jsem ztratila chut tady bydet.Nenávidím to tu!!!!Včera jsem kouila věci a budu dělat hrobeček...měli jsem tři krysaříky,maminku a tyhle její dvě dětičky(pejska a fenku)Ta jejich maminka se dožila 20let její štěně pejsek ten 17 a to další štěnátko 18let(bohužel tohle poslední fenka Žofinka) mne vzala moc u srdíčka,měla jsem jí jako dítě a nedkážu si prostě zvyknout.Připadá mne to že můj život je k ničemu.Taky jsem jí udělala fotečku do rámu a mám jí v obýváku a denně okolo ní chodím,ale je to moc stresující.Povídám si s ní....ted se dávájí dohromady fotky a bude to vše na CD.Petře vím jak ti je moc smutno,je mne stejně smutno jako tobě.Nevím jak ty ale já se s tím nevyrovnám asi nikdy.I kdybych si někdy pejska pořídila vím že nebude nikdy jako Žofinka a to je to co mne děsí...jsem umanutá jako malá holka a mám dost často chut zabouchat do stolu a řvát já chci Žofku,chci Žofku...vím že to nejde.Škoda že nejde vrátit kus života.Petře nevím kolik ti je určitě jsi o dost mladší jak já,ale chlapi spíše nenápadně pláčou nedávájí to moc znát.Pokud budeš chtít napiš na můj email carrear@seznam.cz....jinak si tě nesmírně vážím že dokážeš o tomhle psát,nikdy se tohle nepíše vesele a vím jakou bolet u srdíčka máš.Jsme na tom stejně jako další co museli nechat své mazlíčky na duhovém obláčku a já jsem ráda že jsem našla tyto stránky kde to mohu napsat....děkuji ti moc za tvé psaní Jana

Také se přidávám s pochopením pro Péťu, protože mi 21.6. ve 23.30 v náručí odešel ten nejbáječnější pudlík a pejsek vůbeěc. Zemřel na selhání plic z horka. Bylo mu sice 11 let, ale já vím, že kdyby nebyly tak hnusně odporné vedra, tak by tu s se mnou ještě dlouho byl. Ještě v šest hodin večer si při venčení vesele poskakoval a hrál s malým yorkem.....vůbec to nechápu, měl tolik síly...dávám si vinu, že jsem ještě mohla něco udělat, ale v jedenáct v noci, kdy jsem pochopila, že je asi něco špatně a volala na veterinu, tak mi řekli, že jen zabalit do hodně studeného mokrého ručníku a přijet ráno v osm k nim. Já jim VĚŘILA sakra, věřila.....Prosila jsem ho, ať bojuje, ať mě tu nenechává....ale odešel a už se mi nikdy nevrátí.....Nezvládám to....miluji ho....chci ho zpátky....nepříjde.... druhý den jsem ho pohřbívala...na své narozeniny...strašně to bolí...Pomozte mi!!!

Ahoj. Tak je to dnes pět dnů, co nemám mýho milovanýho Mikču. Pořád se tak nějas snažím se vším vyrovnat a říkám si, kdy se dostaví stav, kdy budu na Mikeška vzpomínat bez slz v očích. Je to asi moc brzy a na druhou stranu si říkám, že je to asi v pořádku. Byl to přece náš plnohodnotnej člen rodiny a vlastně pořád je, i když už né fyzicky. Včera jsme celou věc o smrti hafa řekli i tátovi, který je momentálně v nemocnici. Od toho úterka jsme mu to pořád tajili, jelikož není v rozpoložení, aby tuhle věc ustál. Včera ten čas ale nadešel. Samozřejmě Mikču strašně moc oplakal a dala mu tahle zpráva zabrat, i přes to, že jsme to všichni čekali. Ještě když táta do nemocnice odjížděl, klečel u Mikeška a říkal mu, aby na něho počkal.... já ale věděl, že Mikešek už tolik času nemá. I dnes jsem si byl za Mikčou popovídat u jeho hrobečku. Pořád se ho ptám a doufám, jestli se na mě nezlobí. Tak nějak pořád čekám na nějakou odpověď.... strašné ticho! Jak u hrobečku, tak doma. Nějak si nejde zvyknout a pořád čekám, že z pozarohu Mikča vyběhne. Našel jsem léty zapomenuté nádherné fotky, kde je i Mikula za mlada a v kondici.Až teď mi dochází, jak dlouho tu vlastně byl. I já jsem úplně jinej než na těch fotkách. Nějak jsem to počítal a Mikčovi bylo vlastně nějakých cca 90 lidských let. Tak si říkám, co bych za takovou délku života dal. Útěcha to ale popravdě zase taková není. Mikča mi tu pořád strašně chybí.

Nejste ani trapnej ani slaboch.Ja ted placu pro naseho kokrika Tomika umira ochrnuly mu nozky nechce jist ani jit ven musime ho nosit.Tak strastne to boli.vim ze bude v nebi s ostatnimi cleny rodiny ze se s nim budu vidat ve snu jako s mym milovanym zelvakem Pepcou.Ale ten pocit az to nastane (umre) je pro me k utrapeni a umuceni.A snad se na nas nebude zlobit.Tak sttastne mi bude chybet. :'(:'(:'(:'(

Jsem na tom stejně jak tu píše Petr a Jana,umřela mi před 4dny fenka Peguška,potrhali ji psy,bojovala statečně 5dnů ale nezvladla to.Já to taky nezvládam,nevim co si počít,pořad brečím,nic mě nebaví,je mi hrozně těžko,celá rodina jsme z toho smutní,ja to asi snáším nejhůře.Tak hledam nějakou pomoc ale nic nepřichází,mam ji pochovanou za domem a tak za ní každou chvilku chodím a brečím.Děti mi chtěji dovezt noveho pejska ,prý to pomůže,ale mam z toho strach,nevim jestli zvladnu starat se o noveho tvorečka,pořad budu mit před očima Pegušku,proto vas moc dobře chapu a soucitim s vami,držte se

a jak víte, že v tom nebi není??