jak chápu o čem mluvíte. před dvěma lety jsem adoptovala starou a slepou fenku z útulku. když jsem jí přinesla, byla na umření. dala se krásně dohromady a ten první rok ožila a užívala života se mnou a zbytkem mojí smečky. další rok přišly zdravotní problémy, mozeček přestával fungovat, začala po mně vyjíždět, občas nevěděla kde je a začala se točit pořád do kolečka. průběžně brala kortikoidy. v záři se pak přidaly epileptické záchvaty. ted ke konci hrozně zhubla ačkoliv papala. poslední dobou jí vypovídaly službu i nožičky, stále pochodovala do kolečka, přestala papat a měla problém se i napít, nemohla se sklonit k misce, ztrácela balanc. jediný místo kde nějak spinkala bylo u mě v posteli. občas se zapíchla do rohu a poplakávala, při spaní v ní chrčelo. nechala jsem jí odejít, odešla doma u mě v náručí. ale ted si to hrozně vyčítám, neměla jsem jí nechat jít, měla jsem jí nechat odejít přirozeně. hrozně mi chybí. měla jsem jí dva roky,ale tak se mi vryla pod kůži. myslela jsem že pro ní dělám to nejlepší, už ze života moc neměla, ale ted prostě nevím a vyčítám si to, každej den je těžkej, je to jak balvan, hrozně mě to tíží a nejsem schopná normálně fungovat, i přesto že mám doma další 3 psy. asi by to bylo lepší kdyby odešla sama,ale takhle... :(.hrozně mi chybí.

Ahojte všichni, chci se k Vám připojit a tímto způsobem se vypovídat ze své bolesti, která je větší než jsme kdy očekávala, že v tomto okamžiku bude. Dnes je poslední den, který mohu trávit se svým dvanáctiletým britským kocourkem Matýskem. Jelikož je mi 23 let, tak mohu říci, že Matýsek se mnou strávil dobrou polovinu mého života. Jako každá kočka i on měl svoji osobnost a i když nebyl kastrovaný byl to ten, je to ten největší mazel. Myslím si, že nejvíce bude chybět mojí Mamince, která i když po zvířeti nikdy netoužila, tak s ním srostla asi nejvíce. Povedlo se jí to co mě se nikdy nepovedlo. Matýsek si ji vybrat a doslova ji miloval. Chodil za ní kam to šlo, čekal na ní před koupelnou když se sprchovala...přiběhl za ní na zavolání. A dokázal se s ní hodiny a hodiny mazlit a vrnět jako o život. Ale ovšem jen když měl náladu :-). Asi před čtrnácti dny nám Matýsek začal často zvracet, moc nejedl a celkově byl bez jiskry. Po 14-ti dnech když už byl celý pohublý a začala jsem si všímat, že miska z jeho granulkami je pořád stejně plná, jsme se rozhodli navštívit veterináře. Říkala jsem si, že to budou zoubky, žaludek, že má možná vředy nebo přinejhorším nějaký nádor nebo cukrovku. Ale opak byl pravdou, bylo to to nejhorší a na to jsem připravená nebyla a doposud ani nejsem. Bylo to právě včera kdy nám doktor řekl, že Matýskovi selhávají ledviny. Jedna z mála situací, která není nijak řešitelná. Hodnoty splodin v krvi má sedmkrát zvýšené nad rámec normálních hodnot. Nezbývají mu ani měsíce. Smrt je to prý jedna z nejhorších, kdy zvířeti vypoví všechny orgány, začne být dementní a nakonec umírá. Přivezli jsme si ho domů abychom se s ním mohli rozloučit, ale dnes jsme se rozhodli, že jeho trápení nebudeme dále protahovat. Je to to nejtěžší co budeme muset jako rodina společně udělat, ale musí to být. Matýsek dnes celý den leží v pelíšku, občas zavrní občas si pobrukuje, vypadá, že je spokojený. Ale když se pokouší vstát nožičky se mu plantají a z toho jak nepapá tak je celý slabý a křehký. Jelikož bydlíme v panelovém bytě, nevlastníme zahradu, na kterou by jsme ho mohli pohřbít a chodit za ním na návštěvu. Rozhodli jsme se tedy, že zajedeme do lesa na naše oblíbené místo a tam ho uložíme. Puká mi srdce jen z psaní těchto slov. Nevím jestli budu ještě někdy schopná pořídit si zvíře. Miluji zvířata, ale ta bolest když Vás opouštějí, schážejí a jsou nemocní, ta je tak silná, že začínám pochybovat o významu všech domácích mazličků. Kolik jich za život jsme schopni pochovat? O kolik členů rodiny můžeme za život přijít? mě to tedy stačí....třeba časem změním názor, ale vím, že až s ním dneska budu v ordinaci a budu se dívat jak se mu zavírají oči, tak se mi srdce rozlomí a já už nikdy nebudu chtít zažít nic podobného!!!

Dneska mi můj pes zakousl papoušíčka. Bylo to strašné. Měla jsem ho v rucce a ještě dýchal. Chtěla jsem běžet na veterinu, ale pak dýchat přestal. Mám pocit, že jsem ho měla víc hlídat, že je to moje vina. Nedávám vinu psovi. Je to jejich přirozenost, ale mám strach, že už pro mě bude pořád tím, kdo zabil Midoriho. Pořád se mi chce brečet, ale musím dělat spoustu věcí do školy a nedokážu se soustředit. Nějak mi pořád nedochází, že už mě nebude klovat a já se za to nebudu rozčilovat a spoustu dalších drobností co dělal...

Chci se také vypovídat ze svého trápení...Dnes je to třetí den , co jsem odvezla našeho kocourka Nika na "prý" banální kastraci. Bohužel když jsem si ho po necelé hodince šla vyzvednout bylo mi oznámeno že kocourek nepřežil narkózu...Byl to náš mazlíček a hlavně naší sedmileté dcerky, která s ním dělala vyloženě psí kusy a on si nechal trpělivě všechno líbit. Máme kočky tři vlastně měli...ale jedině Nikoušek byl mazlivý, jakmile jsem si sedla už jsem ho měla na klíně a předl a předl...Teď ho všude vidím a brečím kudy chodím...a nejhorší bylo když jsem to musela říct Kačence. Hodinu mu masírovala doma srdíčko a bouchala pěstičkou do stolu, že mu nedovolí umřít. A vůbec nejhorší bylo, když na mě upřela ty své kukadla a zeptala se: Mami proč si ho tam vezla? Vždyť mu nic nebylo...Hrozné psycho... Sedím na zahradě u jeho hrobu a jen opakuji:Nikoušku promiň, odpusť mi to...Já vím že čas tu bolest trochu otupí ale pomůže něco na mé svědomí???? Těžko...

dnes ráno mi umřela samička králíčka Saša. Měla 8 let, hrozně to bolí. Miluju zvířata a jejich odchod vždy nesu hrozně těžko. Každej ví, že to jednou přijde, ale připravit se na to nelze. Přeju pokoj, klid a věčnou lásku všem dobrým zvířecím duším.

Dnes mi zemřel kocour jménem Miky. Měl jen 4 roky. Zemřel na zánět močového měchýře. Na jeden den zmizel,ale potom se vrátil. Choval se divně a další den najednou přestal chodit. Odvezli jsme ho k veterinářovi,který si ho nechal. Další den (dnes) nám oznámil,že nepřežil. Zítra ho budeme pohřbívat na zahrádce. Je to pro mě strašný pocit. Celý den brečím a nedokážu si představit,že se už nebudu v noci probouzet,že mi kocour leží na nohách,spokojeně přede a nebudu si sundavat jeho chlupy z mého oblečení. Alespoň mám ještě psa. Bude mi strašně moc chybět.

Měla jsem kotě jmenovalo se Mourek.Jednoho dne jsem přišla domů nebyl tam,tak jsem se šla projít najednou vidím kotě na silnici ano byl to Mourek.Měl na sobě bodné rány,byly velmi hluboké hned sem začala brečet.Šla jsem z brekem domů a chtěla jsem aby to byl jen sen. S nikým jsem o tom nemluvila vždycky jsem brečela sama ale svěřila jsem se kamarádce.Ten den byl můj nejčernější v životě.Je mi teprve jedenáct vím že jsem na to trochu stará ale nešlo to Mourek byl můj bráška kterého jsem měla moc ráda.

Bohužel prožívám stejný příběh, jaký zde všichni popisujete. Je to čtyři dny, co jsme museli nechat odejít naši fenečku bílého pudla - Sindy. Říkali jsme ji „kozenka“, slyšela na obě jména. Spolu s manželkou jsme s ní prožili 17,5 roků společného života. Jasně, že každému, kdo má pejska a má ho rád se zdá, že právě ten jeho, je ten nejlepší na světě. Nejsem vyjímka, byla velice milá , hodná , přítulná a vděčná za každý projev lásky. Stačilo být hodinu z domu a vítala nás, jako kdybychom se neviděli týden. Nehla se od nás na krok a vodítko skoro nebylo potřeba. Kam mi,tam ona a obráceně. Práce, výlety, auto, postel…byla s námi v podstatě 24 denně a možná proto to taky tak hrozně bolí. Měla s námi krásný a „dlouhý“ život. Ze všech problémů se vždy dostala, překonala je a zase byla plná života. Bylo toho také nespočetně: malá mrtvička, operace žláz na zadečku, operace očních víček ,trhání dvou stoliček, rakovina mléčné žlázy (to ji vyndali celou žlázu i cecíkama, po celé délce bříška). Dva dny si pobrečela a za týden běhala jako zamlada. Nakonec přišel zánět dělohy a STÁŘÍ… Dělali jsme pro ni vše co bylo v našich silách, proto asi taky dosáhla krásného věku. Pak už nemohla chodit, klepala se, v očích měla letargii a prosbu, že už toho má dost. Nakonec přestala jíst, vodu jsme jí dávali malou stříkačkou přímo do tlamičky. Zkusili jsme „násilím“ jogurt s piškotem přímo na jazyk. Trochu snědla a pak to vyzvracela. Už jsme se nemohli dívat na to její trápení a šli doktorovi ji nechat uspat. Proběhlo to bezbolestně a rychle…..víme, že jí už nic nebolí, že má klid a určitě nový život v nebíčku…….ale náš smutek a TA BOLEST je nepopsatelná. Trhá mě to na kusy !! Nejsem žádná měkota, ani tvrďák, ovšem její odchod mě opravdu totálně rozhodil ! V žaludku kámen, na hrudníku pytel cementu, v očích slzy skoro celý den. Pořád slyším její ťapkání a cvakot drábků po podlaze….v bytě pořád čekám, odkud na mne vykoune ten její uličnický čumáček a přinese mi plyšáka o kterého se tak ráda tahala, nebo mě pacinkou upozorní, že je čas se nabašťit, nebo jít na procházku…. gauč prázdný, pelíšek prázdný...SRDCE PRÁZDNÉ. Nikde NENÍ a vím, že už NIKDY NEBUDE…žádné hlazení hebkého kožíšku a drbání na bříšku, žádná radost, když jsme si hráli, žádné lásky plné pohledy, když byla spokojená a vděčná za cokoliv, žádné slastné mlaskání když s plným bříškem šla spát (samozřejmě do postele, jak jinak). Co bychom dali za to, aby se vrátila ? Asi všechno. Kdo nezažije, nepochopí to !! Trochu mě utěšuje, že jsme si jí mohli pohřbít na zahradě a nemusíme se ještě mučit nevědomostí, kde skončila. Pokud je to možné, velice rád bych s Janou, Petrem, či s kýmkoliv, kdo má zájem a musel prožít stejný příběh, probral možnosti či radu, jak se z toho alepoň trochu dostat. Takhle se nedá existovat. Nedokážem normálně fungovat, - přebolí to časem ? Pořídit si pejska nového, nebo ne?! Je to hrozný stav a dilema, nikomu bych to nepřál. Bohužel zde nejsou žádné kontakty, pouze Jana uvedla svůj mail . Zde je muj : global.b@seznam.cz PS - Jano, Petře, Ilono, všichni ostatní, počkám pár dnů, jestli si tyto stránky ještě budeš (budete) číst a pokud by se mi nikdo nezval, dovolím si sám Janě napsat. Moc díky Aleš.

Před 2 dny mi zemřel křeček, byl jsem zrovna u bratrance na prázdninách.Mamka mi zničeho nic zavolala a řekla ,,Áďo musím ti něco říct, umřel ti křeček."Byl to šok, protože měl teprve 4 měsíce :(( máme ještě pejska a kočku, ale křeček mi stejně chybí a musím na něj myslet... :( :( :(

Přesně jak se píše v článku člověk,který má domácího mazlíčka počítá s tím,že se s ním bude muset jednou rozloučit,ale když na to dojde tak je to opravdu těžké.Máme 14letého voříška,který je na tom opravdu už hodně špatně a vím,že ta injekce pro něj bude vysvobozením,ale stejně se s tím špatně vyrovnává.Ve čtvrtek ho vezeme k veterináři na jeho poslední cestu.Už při psaní tohohle odkazu bulím jako želva a nedovedu si to vůbec představit v ten čtvrtek:-(

Jsem na tom stejně jak tu píše Petr a Jana,umřela mi před 4dny fenka Peguška,potrhali ji psy,bojovala statečně 5dnů ale nezvladla to.Já to taky nezvládam,nevim co si počít,pořad brečím,nic mě nebaví,je mi hrozně těžko,celá rodina jsme z toho smutní,ja to asi snáším nejhůře.Tak hledam nějakou pomoc ale nic nepřichází,mam ji pochovanou za domem a tak za ní každou chvilku chodím a brečím.Děti mi chtěji dovezt noveho pejska ,prý to pomůže,ale mam z toho strach,nevim jestli zvladnu starat se o noveho tvorečka,pořad budu mit před očima Pegušku,proto vas moc dobře chapu a soucitim s vami,držte se

Přeji všem pěkný den,musela jsem se rozloučit s mojí milovanou fenkou pražského krysaříka bylo jí 18 let....měla jsem jí jako dítě,všude jsem jí vozila,chodila všude kam já,byla jsem s ní 24 hodin denně.I když byli s ní ještě další dva její maminka,její bratr z vrhu který časem také odešly do psího nebe....ona byla ta poslední z nich....upnula jsem se na ní a mohu říci že ona byla jiná než ti dva před ní.I když jsem je měla opravdu všechny moc ráda tahle ta poslední mě moc a moc vzala.Nemám to komu říci,nemám se komu svěřit nikdo nechápe mou bolest i když také doma pejska mají........mohl by mne prosím někdo poradit jak dál?Chtěla jsem si pořídit nového ale pořád mám pocit že k němu nic nebudu cítit.Jsou to tři dny co jsme jí museli nechat uspat,je tu moc prázdno a nic mne nebaví,nedokážu nic vnímat.Mohla bych poprosit někoho kdo tohle zažil nebo zažívá jak z toho ven?Nemám chut nic dělat,nedokážu jít ven.Jedu autem a pořád jí vidím vedle na sedadle.Pokud odcházím z domova pořád mám ten pocit jakobych něco zapoměla.....Vracím se domu a nechce se mě ani domu jít sedím kolikrát v autě před barákem a pořád na ní vzpomínám.Připadá mně to jako bych nežila ....